Rytmus krve

Epilog

Dívala jsem se, jak studené vlny omývají bok naší lodě. Příjemně to houpalo, když se loď konečně odrazila od břehu. Pár dalších lidí zajásalo. A já s nimi.

"Je to sobecké," prohlásil Mitch, ale také tleskal.

"Ja vím. Je to sobecké," souhlasila jsem. "Ale já prostě končím. Už nevypálím jediné kouzlo. Válka mě poučila. Mudlové jsou na tom lépe a já chci být jedním z nich," pohlédla jsem na vzdalující se pevninu Velké Británie.

"Měli jsme dát aspoň vědět," šeptal nejistě, ale sám věděl, že by to byla hloupost. Pokoušeli by se nás zdržet. A my oba chtěli pryč. Už jsme neměli pro koho bojovat. Všichni byli pryč.

Až na nás dva. Měli jsme jen sebe, nikoho jiného. Přesně týden po Marlenině smrti jsme se rozhodli. Byl konec s válkou, aspoň s tou naší. Už ani kouzlo z našich hůlek.

"Nač riskovat? Prostě zmizíme beze stopy jako tolik jiných. Nikdo nás postrádat nebude. Vždyť kdo zbyl?" smála jsem se hořce.

"Potterovi i Longbottomovi jsou pod Fideliem, Marlene je mrtvá, Regulus také, Sirius s námi nekomunikuje, Emmelina také ne. Kdo jiný nám zbyl?"

"Jen my. Když všichni zmizí, jsme to my, kdo chce přežít," souhlasil se mnou.

"Hodil by ses do Zmijozelu," zasmála jsem se uvolněně.

"Vážně? A já bych řekl, že Nebelvír mi docela slušel," ušklíbal se.

"Tak běž, ty odvážný lve," protočila jsem oči. "Chtěla bych být ještě na chvilku sama. Naposledy. V Americe se mě už nezbavíš," položila jsem mu ruku na předloktí. Pochopil to gesto.

"Nebuď tu příliš dlouho, říjen není teplý měsíc," poučil mě.

Usmála jsem se na něj. Polovina října byla krásné datum pro začátek nového života. Válka se pořád zhoršovala a zhoršovala. Jestli jsme měli být posledními přeživšími i přes tajný útěk, byla jsem schopná to přežít.

Otočila jsem se přímo k zábradlí a opřela se o něj lokty. Rukáv pláště jsem nechala pěkně dole. Mé znamení tak nebylo vidět. Bylo tam, ale jednou vybledne. Jednou se najde někdo, kdo by Voldemorta porazil. Jednou někdo zatočí s celou válkou. Jenže proč bych to měla být zrovna já s Mitchem?

Dívala jsem se do vln a loučila se v duchu s celou Británií i mojí minulostí. A se všemi, kteří mě nějak ovlivnili.

Sbohem Orione, představila jsem si, když se kolem prohnala jedna zpěněná vlna.

Sbohem Regulusi, představovala jsem si při té další, maličko menší, ale přesto podobné té první.

Sbohem Marlene, dokončila jsem ceremonii při poslední a nejdivočejší vlně, která narazila do boku lodě.

Sbohem mé vzpomínky.

***

Vystoupila jsem o dva týdny později na pevninu americkou.

"Paní McKinnonová, jaké bude Vaše první přání tady?" zeptal se mě milý muž u výstupu z lodi. To jemu jsem podávala doklady.

Při tom oslovení jsem se usmála. "První? Chci začít konečně žít," usmála jsem se.

K mému boku přistoupil Mitch a objal mě jednou rukou. "Jmenuji se McKinnon," představil se muži, který mi bez úsměvu podal doklady. Zřejmě pochopil, že já už nejsem volná.

"Počkejte, pane," zarazila jsem ho, když nás pouštěl dál. Ukázala jsem na jeho stůl, kde kromě obyčejných mudlovských novin vykukoval i růžek nějakých místních kouzelnických. Jako Denní věštec.

"To není pro vás," přikryl před námi noviny, ale Mitch se shovívavě usmál.

"Víme to, sami bychom už chtěli vědět, co se v našem světě děje."

Vyžádal si od něj noviny, které za srpec nakonec dostal. Hned na titulní straně jsem viděla datum druhého listopadu. Byl to tedy asi rok od mého počátku příběhu, kdy jsem narazila při úkolu na Siriuse s Marlene.

"Podívej!" vyhrkl Mitch zděšeně i radostně zároveň. Ukázal mi titulní fotografii slavících lidí.

"Válka skončila," četla jsem tiše. "Vážně?"

"Ale podívej," ukázal Mitch na jména, která jsem vidět nechtěla ani náhodou.

Oběť Jamese Pottera a Lily Potterové nám zcela určitě zachránila budoucnost, psaly noviny. Za zradu byl zatčen Sirius Black, který po celém půlroce vyzradil tajemství jejich pobytu.

Zalapala jsem po dechu. "Sirius? Celou dobu to byl on?" sedla jsem si unaveně na jednu z beden.

"Byl strážcem tajemství, musel to být on," přikývl Mitch.

Zavřela jsem oči. "A dál? Co píšou dál?"

"Alice a Frank ztratili rozum," přečetl monotóně.

Kývla jsem. "Žije aspoň někdo?"

Mitch si povzdechl a podal mi noviny. "Peter Pettigrew je mrtvý. Alastor Moody těžce zraněný u Munga a kdo ví, jestli to vůbec přežije. Nevím. Opravdu nevím, kolik nás ještě žije," zavrtěla jsem hlavou.

Zadívala jsem se znovu do vln oceánu a připojila dalších pár sbohem. Sbohem za každého, kdo v téhle válce padl.

Seděla jsem tam dlouho. Všechna jména pošeptat oceánu a setrvat u každého aspoň chvíli na truchlení mi zabralo celé odpoledne.

Zvedla jsem se až k večeru. Mitch mi podal ruku. Pomohl mi zpět do života, do nového života bez nebezpečí.

"Mitchi," požádala jsem ho tiše, "zůstaňme tady. Nevracejme se do Anglie," zaprosila jsem.

Usmál se na mě. "Nevrátíme se, slibuju. Nikdy se už nevrátíme."

Neudržela jsem se a skočila mu kolem krku. Objal mě zpět. Tiskla jsem se na něj a cítila při tom, jak se nám rytmy krve slaďují na jeden společný. Najednou už tu nebyl on a já, ale jen my. Tenhle rytmus krve se mi líbil, bylo v něm štěstí a láska. Žádné nebezpečí války.

A možná jsme si to tak po tom všem zasloužili.

~~~
Tak je tu opravdu konec. Ještě přijde páteční bonus, ale jak víte, ten už není součástí příběhu. No a já se vás musím zeptat, jak se vám příběh líbil?