Rytmus krve

13. Ztráta nespojuje

Jakmile jsme se vrátili, Regulus padnul do spárů Marlene, ta si ho od teď bude utěšovat sama. Mitch se mě optal, jestli se cítím v pořádku, já mu překvapeně řekla, že ano. Cítila jsem docela dobře.

"Jsem smutná, ale nemám pocit, že se zhroutím. To je asi dobře, ne?" zeptala jsem se ho vyrovnaně.

"Zřejmě děláš pokroky," souhlasil.

Musela jsem se zasmát. Smrt mi vždycky přišla tak hrozná, ale dnes jsem měla pocit, že možná není tak příšerná. Otevírala bránu někam dál.

"Máš štěstí, že tvoje rodina ještě žije," kývla jsem k němu. Má slova jako by přivolávala pohromy, to jsem ale zjistila až o hodně později.

"Jdeš to říct Siriusovi?" zeptal se mě okamžitě.

"Asi bych měla. Neviděla jsem ho skoro týden, myslím, že mu jen přinesu tu zprávu. Nemyslím, že ho to vezme, neměli blízký vztah. Ne jako s jeho matkou, té by na tom hrobě možná i zatancoval, ale stejně si nemyslím, že bude smutný."

"Jak myslíš," pokrčil rameny.

Když jsem z domu odcházela, říkala jsem si, jak je divné, že se Siriusem jsme na začátku byli spolu vážně každý den. To až s postupem toho zatraceného času jsem začala být šťastná i bez něj. Možná jsem jen potřebovala v životě postrčit správným směrem.

Našla jsem ho u něj v bytě. Zaklepala jsem na dveře jako vždycky. Otevřel se širokým úsměvem. Nemohl nic vědět.

"Con, pojď dál jako vždycky," usmál se a pozval mě dovnitř.

"Myslím, že to nebude jako vždycky," namítla jsem.

Zamračil se. Až pak si všiml mého zmuchlaného oblečení a trochy krve od Regových rukou na kalhotech. "Co se stalo?"

Najednou jsem netušila, jak to říct. Jak říct někomu, koho jsem prakticky neznala, že mu zemřel otec? Tak to bylo. Siriuse jsem neznala, ne doopravdy. Spala jsem s ním vícekrát, než bych mohla spočítat, ale ani jednou bych neprohlásila, že ho znám jako Reguluse.

"Siriusi, možná se na to posaď," začala jsem nejistě.

"K věci, Con. Nikdy ses neuměla vyjádřit, tak to zkus aspoň teď," odbyl mě.

"Tak fajn," protáhla jsem. "Orion."

Sirius pozvedl obočí. "Kdo je Orion?"

Touhle otázkou mi rozbil svět. "Orion, tvůj otec, Siriusi," vzlykla jsem. Myslela jsem si, jak jsem silná. Byla jsem, ale tohle jsem prostě nedokázala pochopit. A v tom byl také ten problém. Já to nechápala. "Zemřel. Dnes."

Reakci, kterou Sirius předvedl, jsem už ale rozuměla dokonale. Rozesmál se. Chladně a s nezájmem. Bolelo mě to.

"No a? Neviděl jsem ho roky, ani předtím jsem ho moc nevídal. Byl jako duch domu, jednou u večeře a jinak nic," mávl na mě rukou. "Nemám s ním nic společného. Jen jméno," krčil rameny.

Mrkala jsem, abych zahnala slzy. Neprolévala jsem je pro Orionovu smrt, ale pro Siriusovu ignoraci. Tohle si snad ani Orion nezasloužil. Možná nebyl dokonalý otec svého prvního dítěte, ale to neznamenalo, že jím nikdy nebyl.

"Orion byl dobrý člověk!" ohradila jsem se.

Střetla jsem se jen s ledovým smíchem. "Myslíš? Opravdu máš ten pocit, že mi pomohl? Když jsem se dostal do Nebelvíru, ani se k tomu nevyjádřil!"

"Nemohl! Tehdy jsem tam byla!" ječela jsem na něj. "To tvá matka, ale Orion měl v tu chvíli jiné starosti. Věřil, že to zvládneš!"

Vzpomínala jsem na to, jak tehdy Regulus bojoval s prvním setkáním s Voldemortem. Už tehdy, v deseti letech. A začal ho obdivovat. Orion se tehdy snažil, aby na něm Regulus viděl i to špatné, ale tehdy ještě neuspěl.

"Když jsem přijel na prázdniny, nastal mi doma teror. Nepomohl mi. On, Regulus ani ty!" obvinil mě.

Naštvala jsem se jako nikdy předtím. "Ne? A jak asi? To mi řekni, jak jsem měla bojovat zrovna já pro tvoje lepší postavení? Měla jsem dost svého! Můj bratr větřil kolem mého původu, co jsem měla asi tak dělat? Starat se o tvoje bolístky?" křičela jsem.

"To jste celí vy! Zmijozelští! Vaše problémy, vaše starosti, vy, vy a vy. A to, že si někdo kolem prochází něčím špatným vás ani v nejmenším nezajímá!" vytýkal mi.

"My? A co vy? Napadlo tě vůbec někdy, že Orion byl na všechno sám? Walburga nebyla zrovna matka roku, má matka ani otec se jimi taky počítat nedali. Pomáhal nám pořád."

"To bude ono," odfrkl si Sirius. "Pomáhal vám. Ale na mě už mu čas nezbyl."

Konečně jsem to poznala. Ublíženost. Sirius se cítil jako dítě, kterému odepřeli bonbónek, který všechny ostatní děti měly. Chtěl mít se svým otcem dobrý vztah. Aspoň ze začátku. Jenže Orion mu prostě možná nerozuměl. A to bylo zatraceně těžké. Pochopit Siriuse Blacka, to bylo zhola nemožné.

"Jen jsem chtěla, abys to věděl," prohlásila jsem odměřeně.

"Děkuji za informaci. Už bys měla jít," ukázal na dveře.

"Vyhazuješ mě?" vyhrkla jsem bolestně. Možná ale ne dostatečně. Rozhodně to nebolelo tolik, jak asi mělo.

"Ano!"

"Tak fajn!" zněla moje odpověď.

Až pak jsem práskla dveřmi. Tohle byl konec. Úplný.

***

Po pár hodinách mi to už bylo zcela jasné. Ztráta dva lidi nespojí, aspoň u mě se to nepovedlo. Nás smrt rozdělila. A možná to bylo dobře.

Tehdy nás smrt spojila, na pohřbu Dorcas za nás mohla smrt, ale smrt Oriona mi ukázala, že se Siriusem jsem neměla nikdy nic společného. Celou dobu byl jen prostředek k mému štěstí. Nikdy nebyl jeho předmětem. Bylo to složité.

Ten rozdílný pohled na někoho tak důležitého v našich životech, ta rozdílná vidění, jež se nemohla nikdy pochopit, to bylo tím zlomem. Od toho dne jsem k Siriusovi necítila zhola nic.

A ptala jsem se sama sebe, jestli to vůbec kdy něco bylo. Možná jsem jen milovala ten pocit. Pocit, že někomu za to stojím. Že mi někdo věnuje čas, že jsem aspoň chvíli středem vesmíru jiného člověka.

Jestli jsem měla ráda Siriuse nebo jen tu jeho pozornost. Jestli mě vůbec on bral jako partnerku. Vždyť jsme spolu ani nechodili. Rozdíly mezi námi byly příliš patrné a bylo jich příliš mnoho. Nikdy to nebylo budoucností, nikdy to nemělo vydržet dlouho. Sirius prostě nebyl pro mě.

A já najednou byla ráda, že jsem Orionovi ani nic neřekla. Věděla jsem, jaký měl postoj ke mně a Regulusovi. Přátelé, nic víc. Nedělalo by to dobrotu. A možná měl pravdu. Sirius nebyl ani přítel, ani kamarád.

Sirius se mi prostě najednou vyloupl v životě, zazářil jako hvězda a následně zase zmizel s východem slunce. Byl hvězdou mého života, ale ne tou největší. Nikdy nemohl zastínit slunce. A tak to mělo být.