Rytmus krve

8. Zodpovědnost rodiny

Když jsem vešla do pokoje, Regulus už byl dávno vzhůru. Orion měl pravdu, bolest by se ušetřila, kdyby ještě spal. Ale já svěřila péči Marlene, a ta tomu samozřejmě rozuměla nejlépe.

"Connie?" vydechl Regulus překvapeně.

"Sklapni a nic nedělej," odpověděla mu za mě Marlene.

"Radši jí poslechni, ušetříš si tím dost problémů. Mimo to bude teď tvým strážcem, jak předpokládám," vzdychla jsem.

Marlene se na mě překvapeně otočila a zavrtěla hlavou. Já ale přikývla. "Myslíš, že mě nechá zrovna Moody starat se o smrtijedského vězně? A kdo se do toho připletl? No ano, zase to všechno spadne tobě do klína," přisvědčila jsem jistě.

"Tanie, čím to je, že já z toho vždycky vyjdu tak špatně?" zeptala se mě, načež přitlačila Regulusovi k ráně v boku bílý kapesník rodu Blacků. Málem to se mnou švihlo, nakonec jsem se ale jen pobaveně ušklíbla. Tohle vidět Sirius, jistě by míval tahle špatná rušení raději než dosud. Vymínila jsem si, že mu o tomto vznešeném gestě řeknu.

"No tak fajn, poštu už jsme vyzvedli, můžeme jít," sehnula jsem se pro Reguluse a přehodila si jednu z jeho paží okolo ramen.

"Od kdy," začal šeptat, ale já ho umlčela otázkou, jež mi stejně chtěl položit.

"Od kdy se z války nehroutím? Od doby, co s ní skutečně můžu něco dělat," pověděla jsem mu, načež jsem kývla na Marlene, aby nás přemístila do domu své rodiny. Jako vždycky.

***

O pár desítek minut později jsem seděla ve skoro zimní zahradě zcela sama a v tichu. Po tvářích mi tekly slzy nad celou situací a já se konečně nemusela tvářit silně.

Vzlykla jsem konečně nahlas nad vším tím, co se ve světě dělo. Nad tím, jak dnes začali postrádat další mudlovské čaroděje, jak jsme museli Reguluse schovávat před smrtijedy a prozatím i Moodym, jak je to vlastně všechno na nic, a taky nad tím, že válka jistě jen tak neskončí.

"Není ti zima, když tu sedíš už několik minut bet hnutí?" ozval se za mnou docela milý hlas.

Rychle jsem si osušila oči a otočila se na Mitche. "Ne, vždyť už jdu, jen jsem se zamyslela."

"Myslel jsem, že nám už nelžeš," vytkl mi okamžitě.

"Taky nelžu, už skutečně jdu," zvedla jsem se z lavičky, ale Mitch mě zarazil a posadil se vedle mě. Také se zadíval kamsi pryč a přitom mi přes ramena přehodil bundu.

"Je to tvůj nejlepší kamarád, je to pochopitelné, Con," začal. "Během dvou týdnů jsi změnila strany, začala bojovat správně, ale pořád si v duši neseš tu hrůzu z předchozího života. A ani tady to není zrovna procházka růžovou zahradou," odhaloval mě.

"Přestaň mi dělat analýzu osobnosti!"

Jen se zasmál. "Já vím, jak to je. Všechno se točí obráceně, kolem umírají lidi, místo aby se rodili, svět kouzly zabíjí, místo aby léčil, a ty máš prostě jen pocit, že chceš, aby se zase všechno točilo správně."

Nemohla bych to popsat lépe. Mitchell do mě doopravdy viděl. Někdy možná až moc.

"Prostě mi to nepřijde správný. Válka tu být vůbec nemá. Ne kvůli takové pitomosti jako je krev. Se podívej, jakou ji má Regulus. Vypadá stejně jako ta moje, ale prostě není," zoufala jsem si.

"Ale je, stejný je ten rytmus. Cítíš ho?" ptal se.

Zmlkla jsem a poslouchala. Slyšela jsem jeho rytmus krve, slyšela jsem ten svůj, a dokonce jsem slyšela, jak se synchronizují a propojují. Najednou byl její rytmus stejný. Už nehrály každý sám, teď už nebyl žádný rytmický dvojhlas, tohle byla čistá souhra.