Uvězněná v Minulosti

Prolog

„Běž!" Tato slova mi znějí v hlavě a já poslechnu a utíkám. Nevím, kdo mě vlastně pronásleduje, ale vím že když mě chytí, tak zemřu a to je dostatečná motivace. Už mě začíná píchat v boku. Musím najít místo, kde se ukryju. Jenže široko daleko neni nic než jen travnatá pláň. Mou jedinou nadějí je les vzdálený asi půl kilometru. Odsud vidím jen slabé siluety kmenů. Jenže jinou možnost nemám. Ještě o něco zrychlým a běžím na maximum. Cítím, že se moji pronásledovatelé blíží. Les se přibližuje hrozně pomalu a já postupně ztrácím naději. Pak se ale znovu ozve ten hlas. „Nesmíš to vzdát! Dokážeš to!" A já mu věřím. Zbývá mi posledních sto metrů a já se přiměji nezhroutit se na místě vyčerpáním. Moje nohy mi začínají vypovídat službu. Padesát metrů. Pronásledovatelé mě rychle dohánějí. Aby ne když mají koně jejichž dech už pomalu cítím na zádech. Patnáct metrů... deset... pět... Najednou mě něčí ruka popadne za rameno. Prudce se neznámému vytrhnu, ale sama ztratím rovnováhu a padám. Udělám ještě několik kotrmelců než se úplně zastavím. Prohrála jsem. Chytili mě. Prudce vstanu a rozhlédnu se. Je to šest jezdců, kteří mě teď obklopili, takže nemůžu utéct. Jezdec nalevo ode mě se pohne a já se k němu otočím. Seskočí z koně a otočí se na mě. Třesou se mi ruce a nevím jestli je to strachem nebo zimou. Pohlédnu mu do tváře. Je částečně zahalená stínem, který vrhá kápě, co má na hlavě, ale i tak rozpoznávám plné rty se svěšenými koutky, lehce křivý nos a jasně zelené oči. Právě ony mě naprosto uhranou. Zírám do nich a všechno mi začíná splývat. Všechny barvy se slijí do jedné a já se propadnu do tmy.