Uvězněná v Minulosti

15. kapitola

Ještě než začnu, tak bych chtěla poznamenat, že předchozí kapitola měla 2040 slov, což by nejspíš mělo být alespoň částečné odčinění té sáhodlouhé, prázdninové pomlky.

Ahoj, konečně je tu patnáctá kapitola a já vím, že už se opakuju, ale opět jsem strašně vděčná lidem, co tuto knihu čtou a proto je tato kapitola věnována právě Tobě, jako jednomu z lidí, kteří mě podporují ve tvorbě.
P.S. Tato kapitola je trochu kratší, ale snad to nevadí.
P.P.S. Omlouvám se za spoždění... opět.

A1isha

Mám pocit, že moje tělo je jako z rosolu a že se musím každou chvíli rozsypat. Každý sval v těle mě bolí a meč v rozklepaných rukách se najednou zdá být mnohem těžší. Jediná část na mém těle, která nebolí jsou oči a ty právě teď bedlivě pozorují mého stále veselého, čiperného a neunavitelného společníka, který přede mnou vesele poskakuje a který má až nezvykle často ve zvyku pleskat mě plochou jeho dvakrát tak těžkého meče po zadnici, což mimochodem hrozivě bolí, ale je to taky účinná metoda, jak mě naučit pozornosti a obraně. Znovu pozvednu meč a pokusím se o výpad vpřed, který je však hravě odražen a na mých hýždích přistane další rána. Zapotácím se a přepandu dopředu na všechny čtyři. Jsem vyřízená. U mého krku se objeví chladná ocel a Chrisův hlas se nade mnou rozezní jako hrozivá bouře. „Mrtvá," řekne jen a já se začnu hrabat na nohy. Po spáncích a po zádech mi stékají potůčky potu a moje emoce jsou najednou především nevrlost. Nesnáším pořád dokola trénovat a prohrávat. Už je to třetí den, co takto trénujeme a Chris nechce přestat, jakoby snad meč byl to jediné, co mě zachrání před Arrgury. „Končím," zavrčím a meč zasunu do pochvy u pasu. Chci se prosmýknout kolem Chrise a jednoho užšího stromku směrem ke koním, ale zabrání mi v tom čepel meče, jehož špička je zabořena do kůry stromku vedle mě a zabraňune mi tak v cestě kupředu. „Ještě jsme neskončili," ozve se Chrisův hlas vedle mého ucha a já se napnu jako struna. „K.O.N.Č.Í.M." vyhláskuju mu, ale čepel meče se nehne z místa. „Jsme teprve v polovině," zavrčí Chris a já vím k čemu se schyluje. Za poslední dny se to stávalo často. Hádali jsme se kvůli tréninku, ale on nakonec vždy vyhrál. Teď se ale nehodlám vzdát. Bude mě muset přivázat ke stromu na noc, jak vždycky vyhrožoval, aby mě tu udržel. Jsem totiž skálopevně rozhodnutá se jet projet na Pekelníkovi. Rychlostí blesku vymrštím loket do boku a praštím Chrise, který to nečekal do břicha. Upustí meč a já se rozběhnu ke koním, kteří už neklidně podupávají. Myslím, že jsem mu vyrazila dech. A to doslova. Blesku rychle rozvážu provaz Pekelníkové uzdy a vzápětí už naskakluju do sedla. Asi jsem se zapomněla zmínit, ale docela už to umím. Najednou se mi kolem pasu omotají dlouhé paže a strhnou mě na zem. Vím že jsou to hloupé hádky, ale já se nahodlám vzdát. Snažím se kopat, ale jsem uvězněna pod tíhou Chrisova těla a to mě absolutně znehybní. Přestanu sebou šít a zúženýma očima se zadívám do těch jeho rozzuřených. „Proč mě proboha nemůžeš poslechnout?!" cedí skrz zuby a dál mě tiskne k zemi. „Jsem vyčerpaná! Copak to nechápeš? Jsem člověk sakra a lidi potřebujou odpočí-" „A až na tebe budou útočit Arrgurové, tak jako zvedneš ruku a prohlásíš, že potřebuješ pauzu? Takhle to nefunguje a ty se musíš naučit přežít!" přeruší můj ječák vlastním řevem a já uhnu očima. Má pravdu. Samozdřejmě že má. „Promiň," zahuhlám a opět upřu oči do těch jeho. Zkoumám jeho tvář a on tu mou. Atmosféra mezi námi je najednou místo nepříjemné, ta, při které si uvědomuju jeho tělo na mém a minimální vzdálenost mezi námi. Naše pohledy se zaklesnou a já opět cítím to pouto mezi námi. Jako by to ve mně bylo odjakživa a možná i dýl. Jako by století mezi námi nic neznamenala. Jako bychom byli jeden pro druhého svořeni. Dokonale se mi teď vybaví momenty, stejného charakteru. My dva, když byl zraněný a pak o pár dní později, když jsem ho poprvé viděla na nohou. Když jsem děkovala za dárky a teď. Vůně kovu mi prostupuje do plic a obaluje nás celé. Ale pak je to pryč. On je pryč. Moje tělo zachvátí chlad a mě naskočí husí kůže. Chytnu se ruky, kterou mi podává a on mě švihnutím vytáhne na nohy. Všechno mě bolí, ale donutím se vytasit meč a opět se postavit do bojového postoje. Chris zaujme stejnou pozici a já v jeho očích zahlédnu záblesk smutku. Ten ale hned pomíjí jako mávnutím kouzelné hůlky a nahrazuje ho soustředěnost. Znovu si připomenu, že to já jsem se rozhodla s ním jet a že je to pro rodiče a Tommyho a potom se zavrčením vyrazím vpřed. Odpovědí je mi však jen výsměch. To má rozštěp osobnosti nebo co?