Uvězněná v Minulosti

20. kapitola

O.m.g! Dvacátá kapitola a u této knihy je (12.12 2015) 4,36K přečtení, 371 votes a 90 komentů:) Já vás fakt zbožňuju lidi. Vím, že hodně lidí dává za odměnu nějaké speciály, ale mě nenapadá nic, co bych sem mohla dát jako speciál... chtěli byste něco? Např. kapitolu z pohledu někoho jiného? Nebo něco dalšího?? Jestli vás něco napadne, tak klidně napište, ale nezaručuju, že se to splní.

A1isha

Moje tělo dokonale strne hrůzou a odmítá se jakkoli pohnout zatímco Kapitán něco zakřičí dozadu a potom pobídne koně k trysku. Cítím, jak se jeho ruce pevněji stáhly kolem mého pasu a ani se nebráním. Nemám na výběr. Kdybych se teď jakkoli pustila, tak bych s nejvyšší pravděpodobností do tří sekund ležela pod kopyty tohoto koně. Natočím hlavu lehce dozadu abych zahlédla, co se děje a to, co uvidím mě jednoduše řečeno vyděsí.
Mezi stromy se hrnou Arrgurové, ale rozhodně to nevypadá jako ti, kteří slouží Viktorovi. Tihle jsou jakoby lehce rozteklí a jejich oči nemají barvu krve, ale spíše jsou v odstínech vybledle červené až skoro žluté barvy. A je jich minimálně čtyřicet. Přiškrceně se zajíknu, když najednou ucítím temnotu, která z těch strvůr proudí. Je to jako tenkrát na těch trzích. Chlad mi prostupuje pod kůži a já se začínám lehce třást. Cítím jak mě Kapitán strhl zase dopředu abych ne Arrgury neviděla, ale vůbec to nepomáhá. Minule když se tohle stalo, tak kolem byli lidé a působili jako oheň, který mě zahříval, ale tady je jen sedm mužů, kteří v sobě už moc lidskosti nemají a horda Arrgurů, tvorů temnoty. Mám pocit jakobych zapadala stále hlouběji a hlouběji do ledového jezera. Vlastně je to podobný pocit jako tenkrát, když jsem odposlouchávala Viktorův a Kapitánův rozhovor a Viktor mě odhalil. Jenže tenkrát to byl sen, ale teď když přestávám cítit prsty na nohou i rukou, tak se mi to rozhodně nezdá. „Sandro! Sandro!" Kapitánův hlas ke mně proniká jakoby z velké dálky a přesto se ho zachytávám jako záchraného lana. Moje mysl i tělo se zuby nehty brání té temnotě a tomu chladu, který mě obklopuje, ale nitky vědomí mi pomalu proklouzávají mezi prsty. Cítím jak se moje tělo neovladatelně třese a matně vnímám, že kůň, na kterém jsme jeli se zastavil a pevné ruce mě položily do měkké trávy. Přes přivřená víčka vnímám Kapitánův rozmazaný obličej, který se střídá s tmou. Zelené oči mě sledují s maskou bolesti a strachu. „Sandro vydrž," zašeptá a ta slova ke mně sotva doléhají. Z posledních sil bojuju s tou temnotou, která mě drásá a potom se mi oči obrátí v sloup a obklopí mě tma. Poslední co slyším je tiché slovo, u kterého si nejsem jistá, zda už nesním a nebo jestli neblouzním. „Kass..."

***

Pomalu rozlepím víčka a první co vidím... je tma. Dokonalá neprostupná tma. Přesně taková, při které si můžete mávat rukama centimetr před obličejem a stejně nic nevidíte. Chci se rozhlédnout kolem sebe, ale moje vlastní tělo mě odmítá poslouchat a tak mi nezbývá nic jiného než jen napůl ležet napůl sedět opřená o cosi, co by mohlo být strom. Moje oči si pomalu zvykají na tmu a proto se není čemu divit, když skoro oslepnu jakmile se přede mnou rozlije mléčná záře. Zpod přivřených víček pozoruju jak se záře najednou formuje do siluety člověka, ženy, která se ke mně ladnými a pomalými kroky pomalu přibližuje a potom si přede mě klekne, takže mohu spatřit její tvář. To co uvidím moje oči změní z přivřených půlměsíčků na hotové tenisáky. Dech se mi zasekne v hrdle a hlas se mi vytratí bůh ví kam. To, co vidím prostě není možné. A přesto se právě teď dívám do tváře sama sobě snad jen o něco starší. Ne dívce, ale ženě... stále to však nic nemění na faktu, že jsem to já. A pak ta žena promluví. „Sandro musíš mě teď bedlivě poslouchat ano?" zeptá se mě melodickým hlasem a já se zmůžu jen na malé pokývnutí hlavy, protože se ještě pořád nemůžu dost dobře hýbat. „Povím ti teď příběh o učni kouzelníka Dobra," začne vyprávět a mě se samovolně zavřou oči a jen vnímám slova, která proplouvají do mého podvědomí a každé se mi tam navěky vypálí. „Před několika lety se kouzelník Dobra, který strážil celou tuto zemi a zbavoval ji všeho zlého rozhodl, že nastel nejvyšší čas, aby si vybral následovníka. Vytvořil proto patnáct prstenů nesoucích v sobě kousek z Dobra a rozeslal je ať mu přivedou nejvhodnější učňě. Prsteny se rozprchly po celé zemi a zanedlouho již k čaroději mířilo patnáct mladých chlapců. Čaroděj jim na cestě každému připravil nelehké zkoušky, které je pokoušely svést na scestí a zkoušel tak jejich víru v Dobro. Nakonec se k němu dostalo devět učňů, které zasvětil do magie, jež ovládala náš svět. Učil je mocným kouzlům, ale hlavně tomu jak je používat správně. Chlapci mezi sebou mezitím vytvořili skupinky. Bylo to naprosto přirozené. Ti se silnější myslí vedli ostatní. Čaroděj si s tím nelámal hlavu, protože přeci jen nakonec potřeboval jen toho jednoho vyvoleného. Ti silní byli tři. Dva nevlastní bratři a syn samotného mistra, který však vyrůstal v jiné rodině. Právě on si postupem času začal pokládat otázky, které ho sváděly na scestí. „Proč nevyužít moc a nestát se pánem celé země?" Ptal se sám sebe a hluboko v něm začala klíčit temnota. Jednou v noci se vydal za mistrem, který už neměl tolik sil a ve spánku mu probodl srdce. V tu chvíli se veškeré Dobro, které kdy existovalo změnilo na čistou Temnotu, která ovládla mladíkovu mysl. Stal se temným čarodějem. Nejmocnějším, který kdy žil. Zbylých osm chlapců se zděšením uteklo daleko od něj a dlouho se ukrývali v lesích a z moci, která jim zbyla tvořili místa bezpečná pro lidi. Moc se ale rychle vyčerpala a jelikož byli blízko zdroji Dobra, když se změnilo na Temnotu, tak i v nich bylo její semínko. Dlouho se jí bránili, ale postupně nad sebou ztráceli kontrolu. Ti dva bratři se bránili nejdéle, ale nakonec i v nich zvítězila tma. A tak začali krást a vraždit. Zanedlouho je našel i mistrův syn a učinil z nich své poskoky. Bratři byli jeho pravá ruka a vedli ostatní. Jenže jednoho dne se stalo něco nemožného a mladší z nevlastních bratrů se zamiloval. Láska způsobila, že se do jeho mysli začalo opět vracet světlo a to nemohli ostatní dopustit a tak se jeden z nich, v němž už nebyl ani kousek lidskosti vypravil za dívkou, která ukradla srdce mladšíhp bratra a před jeho očima ji chladnokrevně zabil. Jenže místo roho, aby se mladší bratr vrátil k temnotě se na mladíka rozzuřeně vrhl. Bojovali dlouho a vyrovnaně, ale nakonec to byl bratr, který padl mrtvý k zemi. Když se to dozvěděl ten starší, tak jeho srdce zachvátil žal, ale on se narozdíl od mladšího rozhodl naprosto se oddat tmě, která ho smutku zbavila. Zakryl svou tvář maskou a temnota vyhnala obraz jeho obličeje z myslí ostatních jeho skupiny. Od té doby se o nich mluví jako o Sedmičce, ale to asi víš a jistě si domyslíš i kdo je syn mistra," dokončí příběh a já jen nevěřícně zírám před sebe. „Viktor zabil svého otce," prolétne mi hlavou a moje nechuť k tomu muži se jen prohloubí. Je strvůra. Jinak to říct nejde. Žena přede mnou se pomalu zvedne a její obraz se začne pomalu vytrácet. Jenže pak si uvědomím ještě jednu věc a rychle vyhrknu: „Počkej! A kdo vlastně jsi?" Žena se mile usměje a potom mi konečně odpoví. „Jsem Elinor a bývala jsem Viktorova žena."