Uvězněná v Minulosti

14. kapitola

Tak a je to tady... konec Uvězněné v minulosti. Ne vážně dělám si srandu. Ke konci nám chybí ještě dlooooouhá cesta. Každopádně tohle je další kapitolka a já doufám, že si ji užijete tak jako já. Tak s chutí do toho a já se opět pokorně omlouvám za to minulé a současné gigantické spoždění. Ale jsem teď na gymplu a všechno je těžší:'(
P.S. Od věty „Koupil jsem ti dárek..." si pusťte to audio. Ne dřív!

A1isha

Moje vědomí se pomalu probouzí, ale já chci ještě spát a tak jen něco zamručím a otočím se na druhý bok. „Počkat cože?!" Jako se mi před tím nechtělo vstávat, tak teď už jsem dokonale bdělá. Vymrštím se do sedu a zděšeně se rozhlížím kolem sebe. Všude kolem visí ze stropu bylinky a já se uklidním. Stále jsem u Viktorie, ale jak jsem se dostala do postele? Opravdu jsem v posteli a křeslo ve kterém vždy spávám je spořádaně uklizeno u stěny. Jediným vysvětlením mi je, že můj sen očividně nebyl pouhým snem, ale minimálně byl pravdivý v tom, že mě Chris přenesl do postele. Chris. Rozhlédnu se kolem, ale místnost je až na mě prázdná. V hlavě se mi vybaví včerejší rozhovor a já se bez dalších průtahů zvednu, popadnu jablko k snídani a vyrazím ven abych svého průvodce našla. Jakmile vyjdu ven, tak moje oči okamžitě vyhledají slunce a já zjistím, že je něco kolem osmé. Otráveně zamručím a vydám se na náves, kde právě začínají každodení trhy.

Vejdu na kulatou plochu plnou stánků s různorodým zbožím, které se tu denodenně prodává. Na to že je teprve osm je tu docela dost lidí a já začnu očima okamžitě pročesávat dav, hledajíc onu jedinou osobu, kterou chci vidět. Jak tak putuji očima tak mě zarazí cosi temného. Podívám se tím směrem a ztuhnu. Stojí tam. Nehybně. A jeho oči jsou zabořeny do těch mých jako žhnoucí uhlíky. Tak dlouho jsem je neviděla až jsem na ně zapomněla, ale tato záležitost mi to připomenula jako ledová sprcha. Stále tu jsou. Stále mě sledují. A skrze ně mě sleduje on. Ucítím hřejivý pocit na hrudi a pak se to stane. Moje víčka se samovolně zavřou, ale já ho nepotřebuju vidět. Nepotřebuju vidět nikoho. Cítím je. A s naprostou přesností mohu říct kde se nachází. Vlastně bych to popsala jako ledovou kostku mezi žárem ohně. Každý z lidí, co zde jsou vyzařují teplo a arrgur je led. Cítím ho a vím kde je. Ale jen když je blízko. Zalapám po dechu a otevřu oči. Stále tam stojí a já ho stále cítím. Pak mi najednou přes zorné pole přejde skupinka lidí a když se znovu podívám na ono místo, tak je pryč. A s ním i ten pocit. Náhle se cítím strašně slabá, jakoby mi to odčerpalo všechnu energii a já se nadále nedokážu udržet na nohách. Podlomí se mi kolena a celý svět zčerná.

***

„Kass... slyšíš mě? Vstávej!" Někdo se mnou prudce zatřepe a já vytřeštím oči a zalápám po dechu. Moje tělo vystřelí kupředu a já spadnu přímo do silné náruče. Kolem těla se mi omotají dlouhé paže a já se jich chytím jako záchraného lana a křečovitě je sevřu. Moje ústa jsou otevřena do o a já rychle a pevně semknu víčka načež pusu sklapnu a hlasitě polknu. Cítím stále jemný hřejivý pocit na hrudníku, který pomalu odplouvá a mě se vrací energie do žil. Osoba jíž stále svírám ruku zaskuhrá a já rychle povolím sevření, ale nepustím se. „Co se stalo?" vyřkneme oba dva zároveň a já poznám že tou osobou je Chris. Mírně se pousměju a má mysl se vrátí k nedávné události. Po zádech mi přeběhne mráz a já roztřeseným hlasem začnu. „Byl tu Chrisi. Přímo tady mezi lidma. Ale nikdo ho neviděl..." Moje oči divoce tikají sem tam a já si v mysli pomalu dávám jednu a jednu dohromady. „M-myslím, že je dokážu vidět v jejich pravé podobě i když v ní nejsou," zašeptám tiše a cítím Chrisův trhaný nádech. Po chvíli tíživého ticha ho Chris konečně prolomí. „Myslel jsem si to," vydechne a já najednou cítím úlevu, že to tajemství můžu s někým sdílet i když to pro mě není typické. „Stalo se ještě něco?" zeptá se a já už chci říct o tom cítění, když se ozvou v mé hlavě slova Hlasu. „Ne. Ještě nenastal čas," rozezní se mi v hlavě s několika ozvěnami a já pusu opět sklapnu. „Ne. Nic jiného. A co se stalo potom co jsem omdlela?" řeknu nakonec a konečně se od Chrise odtáhnu abych se rozhlédla kde jsme. Viktoriin dům. Jak jinak. „Vstal jsem brzo ráno a řeknu ti nechápu jak jsi na té židli mohla spát, ale každopádně-" „Za to si můžeš sám! Já ti říkala, že si nemáš dělat starosti a máš se vyspat, ale ty jsi samozdřejmě musel být kavalír co?" Skočím mu do řeči a cítím jak se mu hruď otřásá potlačivaným smíchem, protože si mě opět přitáhl do obětí. „Já vím. Já vím," zamumlá konejšivě jakoby uklidňoval malé dítě (což mě přinutí zrudnout) a následně pokračuje. „No každopádně brzy ráno jsem vstal a rovnou šel na trh, kde jsem začal nakupovat na cestu. Zrovna když jsem kupoval poslední maličkosti, tak se ozval výkřik a lidé se kolem někoho shlukli. Šel jsem blíž a jakmile jsem zjistil, že jsi to ty, tak jsem tě okamžitě vzal pryč..." zakončí svůj monolog a já se jemně vyprostím z jeho sevření načež si sednu kousek od něj a zahledím se do jeho očí. Chvíli na sebe hledíme a nakonec si on odkašle a pro něco se vydá. Když se vrátí zpět tak v rukou drží nějaké oblečení, které mi vrazí do rukou. Nadzvednu obočí a on trhne rameny a pousměje se. „Mám krejčovské oko," zamumlá a můj pohled se změní na styl: To si fakt myslíš, že ti uvěřím? Ušklíbne se a mávne k oblečení. „Tak si ho vyzkoušej," řekne prostě a s očekáváním začne těkat očima mezi mnou a oblečením, které si konečně prohlédnu. Vcelku jsou to tmavé kousky, ale líbí se mi. Jsou to černé úzké nohavice, šedá halena s jakýmsi provázkem kolem na horním lemu, takže je lekce skrabatělý. K tomu jsou široké kožené pásy na šněrování kolem zápestí a pak kolem celého břicha též černé barvy. Chris se evidentně snažil alespoň o nějakou ochranu. Oblečení položím na postel a pak se otočím na objekt mých myšlenek a ukážu na dveře. „Co?" zeptá se nechápavě očima, které do teď bloudily po mém těle se zaboří do mých. „Chci se převlíct. Ehm... mohl bys odejít?" zeptám se a cítím jak mi horko stoupá do tváří, když třepotám směrem ke dveřím. Chris se zašklebí a já opět vidím jeho arogantní aristokratickou stránku. „Koupil jsem ti dárek. Nemám nárok na odměnu?" zeptá se a škleb neopouští jeho tvář. Zrudnu ještě víc a moje oči se samovolně obrátí ke stropu. „Panebože, za co?" Ptám se sama sebe v duchu a oči opět sklápím k těm Chrisovým, které nyní jiskří pobavením. Dvěmi rychlými kroky jsem u něj. Chytím ho kolem krku a natáhnu se na špičy tak, že se téměř dotýkáme nosy. Chrisův pobavený pohled ke fuč a nahradí ho lehké zmatení. Cítím jeho dech na tváři a vnímám vůni kovu, která ho obklopuje. Zírám mu do očí a snažím se v nich neutopit. Opět je mezi námi to neviditelné spojení a okolí přestává existovat. Jeho oči pomalu sjedou na mé rty a já jakoby automaticky si spodní ret skousnu. Moc silně. Ucítím štiplavou bolest a konečně se vrátím do reality. „Děkuju," zašeptám a pak ustoupím dál. Chris několikrát zamrká a potom s pokřiveným úsměvem na rtech kývne a rychlými kroky zmizí za dveře. Úlevně vydechnu a potom se konečně začnu převlíkat.

Všechno mi padne jako ulité a já si zálibně přejíždím po látce rukávů haleny. Z vlasů si ještě upletu francouzký cop a přehodím si ho přes rameno. „Připravena vyrazit... tedy až na pár drobností," ozve se Chrisův hlas a jeho majitel vejde zpoza doposud zavřených dveří. V rukou nese černý plášť a... Na mé tváři se objeví bolestná grimasa a na Chrisově naopak škodolibý úšklebek. „Myslelas že zapomenu?" zeptá se a pak nahodí vážnou tvář. „V některých situacích dýky nestačí a proto..." ukáže na zbraň ve své ruce. „...máme meč," dořekne a podá mi opasek s dýkami a pochvou na tu obludu, který si připnu kolem pasu. Kolem ramen si přehodím plášť s kápi s příjemné a velmi lehké tkaniny. Jako poslední mi Chris podá právě meč, který si nejprve obezřetně prohlédnu a až potom ho uchopím do rukou. Uf. Špička meče se zaboří do dřevěné podlahy a místnost naplní Chrisův zvonivý smích. „Není to peříčko co?" ptá se se smíchem a já s planoucími tvářemi meč s námabou zvedám do vzduchu a naštvaně ho Chrisovi podávám zpět. Když se konečně uklidní tak meč v jeho ruhou zasune do pochvy na svém vlastním opasku a já nadzvednu obočí. „Promiň, musel jsem vidět co uděláš," řekne s úsměvem a zpoza dveří vytáhne o dost menší a sympatičtější zbraň než předtím. „To je tvůj meč," řekne a na mé tváři se objeví polovičatý úsměv, když zbraň přebírám. Není lehká, ale rozhodně to není to Chrisovo monstrum. Zasouvám ji do pochvy na pravé straně, abych ji jako levačka mohla v pohodě vytáhnout. Jsme připraveni na cestu a mě najednou přepadne smutek. Sklopím oči k zemi. „Opravdu jen tak odejdu? Bez rozloučení? Nechám tu Viktoriu a Alexe aniž bych řekla sbohem? Co když se nevrátím?" ptám se sama sebe, ale odpověď je stále stejná. Nechám je tu bez rozloučení, protože kdybych se šla rozloučit, tak bych neodešla nikdy. A já se potřebuju dostat domů. „Tak jdeš?" ozve se ode dveří Chrisův hlas a já konečně začínám vnímat. Rychlými kroky zamířím ke dveřím, za kterými stojí dva koně. Jeden uhlově černý a druhý sněhově bílý. Jednoho z nich znám. Sophiu. Chrisovu bílou klisnu, ale druhý kůň je pro mě novinkou. Otočím se na Chrise a zúžím oči do uzounkých štěrbinek. „Koupil jsi mi koně?" zeptám se nevěřícně, ale Chris jen s úsměvem přikyvuje. „Nemůžeme pořád jezdit na jednom koni a taky je unavující tě pořád podpírat a tak jsem ti koupil tohoto krásného a spolehlivého koně, kterého nikdo nechce, protože nikoho nemá rád a i mě párkrák kousl, ale věřím, že budete skvělí přátelé," zakončí a já na něj zůstávám zírat neschopna slova. „Jo a jméno si vymysli," dodá ještě a naskočí na Sophiu. „Tak jedeme?" zeptá se a očima těká ode mě k Pekelníkovi -jak jsem ho narychlo pojmenovala. I moje oči se upnou na onoho černého koně a já udělám směrem k němu několik nejistých kroků. Kůň zafrká a i on se pohne směrem ke mně. Svoji hlavu má teď těsně u mého obličeje a... očichává mě? Strnule stojím na místě dokud do mě nestrčí koňský čumák a nepopostrčí mě k jeho hřbetu. Konečně se uvolním a na mé tváři se roztančí lehký úsměv. Já říkala, že mě mají zvířata odjakživa ráda. S hekáním se vytáhnu na Pekelníkův hřbet a do rukou chytím jeho otěže. Chris zamlaská a oba koně se dají do pohybu. Křečovitě se držím otěží, ale Pekelník jakoby přesně chápal mé myšlenky, klidně kluše za Sophiou před námi. Jakmile vyjedeme na kopeček nad vesnicí, tak Pekelníka ještě na chvíli zastavím a naposledy se otočím. Opravdu to tu opouštím bez jistoty toho, že se vrátím a bez rozloučení. Pekelník zařechtá a rozběhne se za Sophiou s Chrisem v sedle. Do očí mi stoupají slzy, ale mrkáním je zaženu zpět do očních kanálků. Musím se dostat zpět domů. A jedinou možností je muž přede mnou. Nevím co se bude dít. Nevím jestli umřu, přežiju, jestli ještě uvidím svou rodinu a nebo ne. Nic není jisté až na jednu jedinou věc a tou je právě muž sedící na bělostném koni přede mnou. On je moje jistota a jestli ho ztratím, tak na cestičce mého osudu nejspíš zakopnu a upadnu. „Připravena na lov?" zeptá se Chris a jeho smaragdově zelené oči jasně zaplanou. Na mé tváři se objeví úsměv a já kývnu. „Samosřejmě," zašeptám a pobídnu Pekelníka ke cvalu. Vyrážíme vstříct neznámému osudu při západu slunce jako kovbojové s westernových příběhů. Tohle je však krutá realita a nezbývá než se s ní smířit a poprat se s tím, co nám život přihraje do cesty. Teď jsme já a Chris. Dva proti světu. A já to beru.