Uvězněná v Minulosti

13. kapitola

Třináct. Číslo ďábla. Třináct. Věk kdy se stanete teenagrem. Třináct. Můj věk. Třináct. Číslo další kapitoly Uvězněné v minulosti. Doufám, že si ji užijete a zanecháte nějaké voty a komentáře.
P.S. Po této kapitole už asi vyrazí z Gilluon, tak se těšte;)
P.P.S. Kapitoly o prázdninách budou vycházet nepravidelně, protože nevím, kdy budu a nebudu mít připojení k netu:/
P.P.P.S. Děsně se omlouvám za to spoždění, ale prostě jsem neměla nápady...

A1isha

Unaveně si protřu spánky a popadnu dalších pět talířů, které mi kuchařka podá a vydám se k zapadlému stolu úplně v rohu abych donesla obědnané jídlo. Proplétám se mezi stoly a potom talíře rozhodím mezi pět chlapů, kteří u stolu sedí a smykem vyrazím zpět k baru. U toho se k mé smůle musím protáhnout kolem stolu toho největšícho parazitického neandrtálce, co kdy existoval. On mě samozdřejmě -stejně jako asi milionkrát před tím- plácne po zadku. Tentokrát už to ale nevydržím a s naštvaným výrazem se na něj otočím a popadnu ho za límec haleny. „Ještě jednou na mě sáhneš Lioneli a utrhnu ti ruku a nacpu ti ji do toho tvého nevymáchanécho chřtánu, tak hluboko, že budeš cítit ty svoje dlouhý pařáty až někde v žaludku je to jasné?!" Syčím mu do tváře a rychle ho přeruším, když už se nadechuje k odpovědi. „Radši nemluv. Nemíním poslouchat to tvý žvatlání ani minutu. Opravdu nechápu, jak může mít Alex takového bratra a když mě omluvíš, mám práci." Za tlumeného pochechtávání jeho společníků se vydám k baru, kde už nervózně stepuje Leonardo se sedmi korbely piva pro další hosty. „Kde-" „Lionel mě zdržel," přeruším jeho otázku ohledně toho kde jsem byla a potom popadnu všechny piva do ruky a smířlivě se podívám na majitele hospůdky U Naděje, kde pracuji už pátý den zatímco se Chris závratnou, avšak ne bleskovou rychlostí uzdravuje. Za tu dobu co tu pracuju jsem se dozvěděla něco o chodu vesnice a hlavně jsem se seznámila se spoustou místních a k mé smůle i s Alexovým o rok starším bratrem Lionelem, který je jeho pravým opakem. Arogantní, výbušný, pyšný a spoustu dalších podobných vlastností, které Alex díky bohu nevlastní. S Viktorií a Alexem jsme se velmi sblížili a já je považuji za své nejlepší přátele a skučást rodiny. I Leonardo se ukázal jako skvělý chlap a já teď díky němu přežívám i Lionelovo otravování. S Leonardovou dcerou Angelikou jsem se zatím nesetkala, ale z doslechu jsem si o ní udělala celkem jasný obrázek. Je to strašná záletnice a skoro každou noc má jiného muže. Ostatně stejně jako Lionel má skoro každou noc jinou dívku a jak se zdá tak svedl už skoro všechny kromě mě. Což je také nejspíš důvod proč se (ne)těším jeho přehnané pozornosti.

„Měla by jsi ho prostě ignorovat," ozve se Leonardův chraplavý hlas a vytrhne mě z mého přemýšlení. Pousměju se a pokrčím rameny načež se vydám rozdat těch sedm piv, co mám v rukou. Lionelovému stolu se obloukem vyhnu.

Konečně je po směně a já můžu zamířit k Viktorii domů, kde momentálně přebýváme. Rozloučím se s Leonardem a zamířím do nočního klidu, který už ve vesničce panuje s myšlenkami zatoulanými k už skoro zdravému Chrisovi. Stále se musím divit, jak schopná Viktoria je, že ho dokázala za pouhých pět dní, tak dobře vyléčit. Dokonce i uvažuju, že k tomu používá nějaké kouzlo a zdá se mi to jako jediné možné vysvětlení. Díky svým myšlenkám si nepovšimnu postavy stojící ve stínu uličky, kolem které procházím a zjistím to až ve chvíli, kdy mě něčí ruce popadnou a smýknou se mnou ke zdi, kde zůstanu přišpendlená. Na chvíli mě zaplaví pocit de-javu a bojím se zda opět nenarazím na Rippera, ale místo toho se mi před očima objeví rudá kštice toho blbouna Lionela. „Pust mě," zavrčím a zazmítám a sebou avšak bez valného účinku. Lionel se zamračí a chvíli hledá slova než i konečne odpoví a jakmile mě ovane jeho dech, tak poznám, že už má něco upito. „Nechci. Pořád mě odmítáš," řekne se ztěžklým jazykem a já se musím divit, že ještě pořád stojí a už se neválí někde ve vlastních zvratcích nebo v jiném případě už není u nějaké holky. Najednou ode mě Lionela někdo odtrhne a za předek haleny ho přidrží asi na krok od sebe. V té tmě si povšimnu pouze zrzavých vlasů a očí skoro nebesky modré barvy, ale i to je dost na to, abych v neznámém poznala Alexe, který má teď velmi naštvaný výraz a začne něco Lionelovi tvrdým, avšak přesto tichým hlasem něco vysvětlovat. Vykuleně se na ně dívám a vzpamatují mě až Alexova slova směřovaná na mou osobu. „Omluv prosím mého bratra je to někdy strašný hulvát a zvlášť když je opilý. Musím ho teď odvést domů, ale k Viktorii snad trefíš... Tohle ale není to, proč jsem se tu objevil. Chtěl jsem ti hlavně říct, že pan Christopher je už na nohách a Viktoria se ho snaží ještě nahnat do postele aby prospal aspoň noc, ale nechce, tak jsem pro tebe šel abys jí šla pomoct," zakončí svůj dlouhý monolog a já už plánuju Chrisovu pomalou smrt. „Jestli to teda stihnu než umře sám. Dělat takový kraviny," pomyslím si a Alexovi poděkuju načež se svižným krokem vydám k Viktoriině domu, který je hned za rohem.

„Pane měl byste-" „Ne! Nejdřív chci vidět Kass," přeruší Viktoriu Chrisův lehce podrážděný hlas a já rozrazím dveře od místnosti a okamžitě si očima vyhledám ty Chrisovy. „Tak mě tady máš a teď si okamžitě padej lehnout nebo umřeš stokrát horší smrtí než je nějaká bodná rána to ti slibuju," zavrčím a začnu ho postrkovat k posteli, do které mě stáhne sebou a obejme mě. „Taky tě rád vidím," zamumlá mi do vlasů a já prostě nemůžu být přísná. Obětí mu oplatím a začnu se usmívat. Slyším klapnutí dveří, jak Viktoria opustila místnost a nalednou mě polije horko. Vyprostím se z Chrisova objetí a prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Ránu na boku má stále obvázanou, ale narozdíl od předešlých dní mu obvazem neprosakuje rudá krev. Opět se musím podivit nad Viktoriiným uměním, ale z toho mě vytrhne Chrisův vážný výraz, který na mě upírá. Lehce nadzvednu obočí a on si povzdechne. „Zítra budu muset odjet," vzdychne a já nechápavě nakrčím obočí. „Ty?" zeptám se a on se pousměje. „Kass. Jsem lovec Arrgurů. Nemůžeš jet se mnou," vydechne jako by to snad bylo jasné, ale já se tvářím nekompromisně. „Christophere," zavrčím výhružně a teď je to zase on, kdo má nekompromisní výraz, který se mnou však ani nehne. „Ne Kass, prostě zůstaneš tady. Se mnou je to nebezpečné," řekne tvrdě, ale jeho další slova zarazí moje zvednutá ruka. „Jsem s tebou mnohem víc v bezpečí než sama a ty moc dobře víš, že se bránit umím. Je to sice nějaký ten pátek, co jsem házela dýkami a vždy jsem trefila, ale tohle se jen tak nezapomíná a mě stačí jen pár tréninků a bude to jako dřív. A Chrisi... i kdyby jsi mě tu nechal, tak mi věř, že mi nic nezabrání vydat se na cestu sama," dokončím svůj proslov a Chris se tváří téměř zoufale. Nakonec se v jeho očích ale objeví poražnecké odhodlání a on chytí můj obličej do dlaní a přinutí mě podívat se mu do očí. „Mám ale podmínku," řekne a mě se na tváři rozlije samolibý úsměv, který však hned po jeho dalších slovech splaskne. „Budeš nosit meč a naučíš se s ním bojovat," dořekne a já vyhrknu další slova, která mi přijdou na jazyk. „Chci chapecké oblečení a o brnění si nech jen zdát." Na chvíli se zamyslí, ale nakonec kývne a usměje se. Taky se usměju, ale nakonec můj obličej zpřísní. „A teď jdi spát. Zítra toho musíme hodně stihnout," řeknu a zatlačím ho do slámy, na které jsme doteď seděli a sama si přisunu moje milé křesílko, do kterého si sednu a hlavu si položím na Chrisovu postel. Ten mě jen udiveně pozoruje a nakonec vyhrkne: „To jsi takhle spala celé ty dny?" Zvednu hlavu a položím si ji na ruce a lehce přimhouřím oči, když na Chrise zaostřuju. „Hmm... jo. Viktoria mi nabízela postel, ale nechtěla jsem tě tu nechat samotného," zamručím a snažím se neusnout na místě. Všimnu si Chrisova provinilého obličeje a hned začnu opět mluvit. „Nedělej si starost. Zvykla jsem si a teď už sakra spi," zamrmlám a konečně se oddám sladkému nevědomí. Zdá se mi o měkké posteli a Chrisovi podřimujícím v křesle nad rozečtenou knihou.