Uvězněná v Minulosti

1. kapitola

Ahoj, toto je první kapitola Uvězněná v minulosti. Doufám že se vám bude líbit. Pište mi prosím chválu i kritiku, protože jen tak se můžu zlepšit. K Prologu jsem nic nepsala asi proto, že mi to přišlo hezčí; ). Tahle část bude možná trochu nudnější, ale snad se vám bude líbit...

A1isha

„Píp, píp..." Prudce otevřu oči a divoce vydechuju. „Jen sen. Jen zlý sen," uklidňuju sama sebe a otráveně vypínám budík, který už zese začal zvonit. Plácnu sebou do polštářů a zahledím se do tmavě modrého stropu. Dnes jedeme s rodiči na dovolenou do Maďarska. Docela se těším, jenže nás čeká šest dlouhých hodin v autě s mým bratrem. „Proč musel jet s námi? Proč nemohl jet třeba k babičce?" Je to hloupá otázka a já to vím. Rodiče by ho nikdy nenechali někde samotného, jen s tátovou mámou. To je jediná babička, kterou ještě mám. Nechci nad tím už přemýšlet a tak se zvednu a naposled si překontroluju kufr.

Nasednu do auta a na uši si nasadím moji jedinou záchranu před nekonečným posloucháním "vtipných" historek Tommyho (bratr) i rodičů Grace a Markuse. Sluchátka. Připojím je k ipodu a pustím náhodnou písničku ze seznamu. Vše je připraveno a my vyrážíme na cestu.

Všichni -až na mě- vybuchnou smíchy nad něčím co právě řekl Tommy. Protočím oči a snažím se je nevnímat. Naštěstí už tam skoro jsme. Přijíždíme do města ve kterém se nachází kemp, kde budem bydlet. Spaní ve stanu mi moc nevadí až na vlhkost, které se nejde vyhnout, ale přežiju to. Zahýbáme za poslední zatáčku a vjíždíme dřevěnou bránou na malé parkoviště. Vyhlédnu z okna a obdivně vydechnu. Je to tu nádherné.

Pomalu otevřu oči a pohlédnu na světle modrou plochu nad sebou. Není to však nebe, ale vnitřní strana našeho stanu. Potichu vstanu, protože ostatní ještě spí a vykradu se ven. Vzduch je teplý, ale mě naskočí husí kůže. Nechce se mi ale lézt zpátky a tak se jen obejmu rukama a vydám se na prohlídku tohoto kempu. Jsme tu sice už tři dny, ale zatím nebylo moc času. Jezdíme totiž pořád někam na kolech a to klidně i na celodenní výlety. Dnes má ale být oddechový den a rodiče slíbili, že místo dlouhé cesty pojedeme na koupaliště, vzdálené jen pár kilometrů. Tam vyrážíme až po desáté a tak se tu můžu porozhlédnout. Nejprve projdu obytné prostory, ale na nich nic zajímavého není a tak se vydám do lesa, který to tu celé obklopuje.

Prodírám se pořád hlouběji i když vím, že už bych se měla vrátit. Vede mě nějaké tušení, že brzy něco objevím. Stromy jsou tu už hodně zarostlé a jejich větve mi rozdírají kůži. Nevěnuju tomu však pozornost a jdu dál. Je tu tak krásně. Ticho, klid, ptáci štěbetající ve větvích, hra stínů a světla. Je to jako bych se ocitla v jiném světě. Najednou se stromy jakoby rozestoupí a já vkročím na malý palouček. Uprostřed protéká malý potůček a všude kolem rostou barevné květiny. „Jako ráj na zemi," pomyslím si a hned se zasměju. To je přece hloupost. Podívám se na hodinky, které nosím neustále u sebe. 8:14. Mám ještě tak hodinu než se budu muset vrátit. Rozhodnu se tu chvíli posedět, abych si to tu pořádně vychutnala. Sednu si na okraj potoka a nepřítomně zírám na hladinu. Máma o mně často říká, že se nechávám příliš unášet událostmi, které se dějou, ale jsem na to zvyklá. Najednou se v houští přede mnou něco pohne a vypotácí se od tamtud rytíř.

Ne vážně nelžu, ale sama tomu nemůžu chvíli uvěřit. Protřu si oči abych se ujistila, že se mi to nezdá. Ne. Je to skutečné. Vyskočím na nohy a zděšeně ucouvnu. Rytíř na mně chvíli jen zírá a nakonec ze sebe vypraví: „Madam... co tu děláte? Měla by-" Dál se nedostane, protože ze stejného křoví kde před tím byl on sám se vyřítí jiný tvor. Nevím jak bych ho popsala. Vypadá jako černo zelený sliz, který jste nalili do formičky člověka s plazím ocasem a kančími kly. Děs mě naprosto ochromí a já se nemůžu pohnout, jen přihlížím jak rytíř bojuje s bestií a nakonec ji usekává hlavu. To mě konečně probere a otočím se na podpatku a začnu utíkat. Jenže se mi noha zasekne o vystouplý kořen a já spadnu a narazím si ruku. To je mi však v této situaci docela jedno a jen se prudce otočím na záda a napůl čekám, že uvidím toho rytíře jak se ke mně řítí, ale místo toho je prostor, kde předtím stál rytíř nad tělem obludy prázdný.

Asi jsem se už úplně zcvokla, ale mám pocit, že jsem na chvíli byla v jiné době a teď jsem se vrátila nějakým zázrakem zpět. „Neplácej nesmysly!" přikážu sama sobě a chytím se za hlavu. Naprosto netuším co to bylo, ale naprosto jistě vím, že se mi to nezdálo a taky, že bych to neměla nikomu říct. „Kdo by mi taky uvěřil?" reknu si nahlas a trochu hystericky se zasměju. „Mám moc bujnou fantazii," vysvětlím si to nakonec a s pocitem příšerné nejistoty ohledně mého duševního zdraví se vydám na zpáteční cestu.

Za tu půl hodinu co spěchám zpátky si dokážu namluvit, že se mi to skutečně jen zdálo a mám bujnou fantazii, jak by řekla máma. Nakonec odhodlaně vycházím z lesíka a ujišťuju se o tom. Táta a Tommy už jsou vzhůru a máma už se taky hrabe ven a začne jim pomáhat s balením věcí na cestu. „Dobré ráno," pozdravím a taky jim jdu pomoct. „Kde jsi byla?" zeptá se mě táta a tázavě se na mně podívá s jedním pozvednutým obočím, což je věc, kterou umí všichni v rodině až na jednu vyjímku... na mě. Jsem vlastně taková čerá ovce rodiny. Každý v rodině má dědičné vodové oči, které téměř spývají s bělmem. Já ne. Moje oči jsou tmavě hnědé, až skoro černé. Každý z naší rodiny má hnědé vlasy. Ať už tmavě nebo světle, vždy jsou hnědé. Já mám blonďaté vlnité vlasy, které mi sahají až pod prsa... tenhle rozdíl mi nevadí. Každý z rodiny má malou podsaditou postavu, ale já samozřejmě ne. Já mám hubenou postavu s vystouplými lícními kostmi i když nějak extra vysoká nejsem. Mohla bych tu pokračovat do nekonečna a ještě dál, ale jednoduše řečeno jsem jiná. A teď když tu stojím a dívám se tátovy do očí, které jsou tak v úrovni mého nosu (předrostla jsem ho v deváté třídě), tak si ty rozdíli uvědomuju víc než jindy. „Sandro! Hej! Posloucháš mě?" zeptá se mě a já rychle zamrkám. „Eh... jo jasně byla jsem se jen projít," vyhrknu uklidňujícím hlasem a táta přikývne. To mu stačí a tak se otočí zpět k práci. Tommy mi podá můj batoh a já si do něj zabalím vše potřebné i nepotřebné, co se mi bude hodit.

Asi za půl hodiny jsme připraveni k odjezdu a nasedáme na kola. Tommy se vzrušeně baví s mámou i tátou o všem, co chce dělat a zkusit a taky jim vypráví své zážitky z jiných koupališť. Další věc která mě odlišuje. Moje rodina je od přírody velmi hovorná a otevřená. Všechno co prožijou musí hned někomu svěřit, aby to sdílel s nimi. Na druhou stranu není nikdo z nich moc vnímavý. Zato já jsem přesný opak. Nejsem moc vřelá ani otevřená a proto mám mnoho tajemství i když jsou nepodstatná. Naopak jsem celkem vnímavá, ale jelikož nejsem drbna, tak jsou mi informace o jiných, které ostatním unikají k ničemu.

Vyrážíme na cestu a já poslouchám ty tři, jak si povídají. No vlastně ani neposlouchám. Jak by řekla máma: Jedním uchem dovnitř. Druhým ven. Po necelých deseti minutách se cesta zužuje a mění se na písčitou. Teď musíme jet jeden za druhým a opatrně, aby jsme nespadli do malých tůňek nebo vysoké ostré trávy podél cesty. Už jsme skoro na konci, když Tommymu jedoucímu přede mnou uklouzne přední kolo a zakymácí se. Rychle však rovnováhu získává zpět a opět může pokračovat. Já ale ne. Když se Tommy snažil nespadnout, tak jsem musela prudce zabrzdit, abych do něj nevrazila a sama jsem teď ve velmi vratké pozici. Dupnu na pedály, ale jsme zrovna v zatáčce a tak to jen zhorším. Dál už rovnováhu udržet nemůžu a padám přímo do malé tůňky se spoustou leknínů. „Sandro!" uslyším ještě tátu, jak zakřičí a koutkem oka zahlédnu, že stihl chyťit moje kolo, aby neleťělo za mnou. Pak spadnu do chladné vody. Mám pocit jakoby někdo vypl zvuk. Hladina se nade mnou uzavře a já padám stále hlouběji. Nečekala jsem, že je jezírko tak hluboké. Potom se všude kolem mě rozzáří jasné fialové světlo a já narazím do dna.