Nazdar děcka... nebo už neděcka! Tak jsem tu zase s jednou kapitolou UvM a doufám, že si ji řádně vychutnáte. Zbožňuju vás;-)
A1isha
Prudce se nadechnu a vymrštím se do sedu. V hlavě mi rezonují slova z mého snu. „Patnáct učňů... tři silní... nevlastní bratři... syn mistra... zabil svého otce... veškeré Dobro se změnilo na Temnotu... mladší se zamiloval... zabil mu bratra... skryl tvář za masku... Viktor je ten syn... jsem Elinor a bývala jsem Viktorovou ženou," myšlenky mi rychlostí blesku létají hlavou a každá se mi pevně usazuje v mozku. To, co mi Elinor řekla je jako obrovský kus skládačky, který mi v mé mozajce chybí. Stále ale nechápu určité věci. Cítím, že ještě spousta důležitých věcí mi chybí. Množství otázek se ale naštěstí už zužuje.
Konečně se po nějaké chvíli vzpamatuju a rozhlížím se kolem sebe. Jsem u kořenů nějakého stromu a mám přes sebe přehozený svůj plášť, tak aby mi nebyla zima. Teda ne že by to před tím nějak pomohlo, ale teď je mi dobře. Fyzicky dobře. Emoce jsou rozbouřené moře a smutek je Tritón. Ale jak už jsem řekla. Nebudu... nemůžu se tu utápět v sebelítosti, už jen proto, že bych se tak vzdala. Vzdala bych se a přestala bojovat za to, v co Chris věřil. A za jeho pomstu.
Kolem sebe nikoho nevidím a ani neslyším jakékoli zvuky, co by naznačovaly, že je někdo poblíž. Kapitán mě nejspíš odvezl dost daleko od boje a pak se tam nejspíš vrátil. Ale co já vím. Možná už bylo po boji nebo se možná ještě pořád bojuje. Možná je celá Sedmička mrtvá, ale dost pochybuju. Co je ale jisté je, že tu nikdo z nich není, aby mi zabránil v útěku. Vyškrábu se na nohy a potom se rychlým krokem vydám rovnou za nosem. Nevím jesli nejdu rovnou do náruče těch sedmi, ale jelikož nevím, jak jsem se dostala na tu louku, tak je to padesát na padesát. Stejně o tom nerozhodnu. Odhodlaně kráčím kupředu a před očima se mi promítá svoboda. Na dosah ruky. Jenže, co potom? Nemám v tomhle světě co dělat. Není můj. Nepatřím sem. Já patřím do budoucnosti. Do 21. století. Ke své rodině. A sakra přísahám, že najdu způsob, jak se tam vrátit... jen co pomstím Chrise. S touhle vidinou před očima si to pevným krokem kráčím hlouběji a hlouběji do lesa.
Po dvou hodinách mě už hrozně bolí nohy a v duchu se proklínám za to zlenivění. Stejně se ale rozběhnu, zběsile, rychle, kolísavě, když se lesem rozlehne křik. Lidský, ale pěkně naštvaný. Dost na to, aby mě vyděsil stejně jako ten Arrguří. Jsem si naprosto jistá komu patří. Už jen pro slovo, které křičí. „SANDRO!" hřmí lesem a moje srdce začne bít rychlostí světla a skoro mi vyskočí z hrudi, když zjistím, že hlas není moc daleko. „Co to sakra? To jsem jako chodila dokolečka, nebo se rozhodli zařvat až teď... když nejspíš ztratili stopu?" proběhne mi hlavou, ale není to důležité. Hlavní je abych jim utekla. Cítím, že nebudu moc běžet dlouho. Na to jsem moc vyčerpaná. Cítím, jak jsou moje plíce jako v jednom ohni, ale nezastavuju, protože stále je strach a touha po svobodě silnější než bolest a vyčerpání. Moje nohy pravidelně dopadají na jehličí, které pod nima křupe a já mám pocit, že to musí být slyšet až na Arktidě. „NEUTEČEŠ NÁM!" ozve se znova Kapitánův hlas, který je teď ještě blíž. Cítím, že spomaluju, ale nebrání mi to běžet dál. Můj běh se pomalu proměňuje v sérii klopýtání a padání a naděje, že uteču se vytrácí. Lesem se nese dupot kopyt a já mám pocit, že jsem obklíčená. Stále se však sunu dál. A pak je najednou konec lesa. Nebo spíš taková delší -asi sto metrů dlouhá- mýtina. A já posbírám poslední síly a rozběhnu se přes ni.
Jenže když jsem asi v polovině, tak se z lesa za mými zády vyřítí šest koní. Pocit de-javu se mi zabodne do vnitřností a já se rozběhnu ještě rychleji. Tentokrát mě nechytí. Několikrát klopýtnu a málem se rozplácnu na zem, ale pokaždé se mi podaří to nějak ustát a běžet dál. Koně mě rychle dohání, ale zbývá mi už asi jen deset metrů, tak popadnu osmý dech, což je dost tězké jelikož mám pocit, že v nejbližší minutě vyplivnu plíce. Jenže najednou se z lesa přede mnou vynoří hnědý kůň s posledním členem Sedmičky v sedle.
S výkřikem to tak tak ubrzdím abych do nich nevrazila, ale pádu už nezabráním. Když dopadám na zem, tak mi hlavou probliknou stejná slova jako tankrát ve snu. „Prohrála jsem. Chytili mě."
Pomalu se zvednu na vratké nohy a s co nejpevnějším pohledem se rozhlédnu po tvářích těch zrůd. Vlasy mi padají do očí, lepí se mo zboku na tváře a pot ze mě jen teče. Musím vypadat uboze. Přesto je ale výraz v mojí tváři pevný. Oni už mě zlomenou neuvidí.
Jezdec vedle mě seskočí na zem a já se na něj unaveně otočím. Plíce mám stále jako v jednom ohni a nohy... řekněme, že mám co dělat abych se na nich udržela. Jakmile ale pohlédnu do zelených očí, ze kterých doslova čiší vztek, tak se ještě vzmůžu na pár klopýtavých kroků dozadu. Pranic mi to však nepomůže. Kapitán ke mě rychlým a rozhodným krokem dojde a smýkne se mnou k sobě tak silně, že doslova spadnu na jeho hruď, do které se vzápětí vší silou zapřu při pokusu alespoň o kousek zvětšit prostor mezi námi. Drží mě však příliž pevně -a vypadá, že mu to nečinní žádné potíže, což mě dost naštve- a proto se musím spokojit s vražednými pohledy a úderem do jeho prsou -to s ním taky vůbec nehne. Kdyby jsme se nenacházeli v situaci, společnosti na místě kde jsme a nevraždili bychom se pohledy, možná by jsme mohli vypadat jako pár. Na tomhle, ale absolutně nic romantického není. To dokáze i to, že ztovna když se nadechuju k tomu abych na něj vyplivla proud urážek, tak mě přeruší a výhružným a tichým hlasem, tak abych to slyšela jenom já mi do obličeje zavrčí: „Víš, možná jsem podvodník, zloděj, mučitel a vrah, ale je něco, co bys o mě měla vědět... jsem muž svého slova a když něco slíbím, tak to i vyplním." Mohla bych přísahat, že mu v tu chvíli po tváři břeběhne úšklebek, ale vzhledem k tomu, že má masku, tak se to dost špatně odhaduje a než stihnu jakkoli zareagovat, tak jsem najednou ve tmě. Ne neomdlím... nacpou mě do pytle a já zbytek cesty plné posměšků k tábořišti strávím přehozená přes Kapitánova koně. A věřte, že už po pěti minutách mám pocit, že mi praskne hlava a moje vnitřnosti už musí být na kaši. Rozhodně nic romantického.
ČTEŠ
Uvězněná v Minulosti
FantasySandra jede na dovolenou s rodiči. Mají to být jen další obyčejné prázdniny, ale když jedou společně na kolech na koupaliště Sandřino kolo dostane smyk a ona spadne do malého jezírka vedle cesty. Když se opět vynoří zjistí, že na těchto prázdninách...