Uvězněná v Minulosti

2. kapitola

Nazdárek, mám tady druhou kapitolu Uvězněná v minulosti. Doufám že se vám předchozí část líbila a že jste se nenechali odradit nudností, ale každá knížka musí mít úvod. V této kapitole to začne být už aspoň trochu zajímavé... máte se na co těšit: )
P.S. Inspirovala jsem se trochu mojí kamarádkou KatySun a chci vám slíbit, že každou další kapitolu vydám vždy do týdne :D

A1isha

Záře pomine a já začnu divoce máchat rukama, abych se dostala, nad hladinu. Nevím proč jsem to neudělala už dřív. Mám pocit, že mě něco drželo a já se nemohla hýbat. Skrčím nohy pod sebe a odrazím se od bahnitého dna. „Moje boty," zaúpím v duchu i když vím, že boty jsou teď poslední na co bych měla myslet. Konečně se dostanu nad hladinu a lačně nasávám vzduch. Doplavu ke břehu a unaveně si lehnu do trávy. Chvíli jen zírám do prázdna a pak mi to dojde. Kde jsou všichni? Jakto, že ke mně hned nepřiběhli a nepomohli mi? Prudce se zvednu na lokty a rozhlížím se kolem. Nikde nikdo. Před sebou vidím jen zaprášenou cestu o něco širší než by měla být. Jinak nic. Vtom zpoza stromů vyjede kůň s obrněným jezdcem v sedle.

A je to tu zase. „Co se to tu sakra děje?" pomyslím si a hrabu se na nohy. Jezdec se zastaví a udiveně na mě hledí. „No jo. Holka v oblečení z jiného století, mokrá jak myš se tu asi nevidí každý den," pomyslím si sarkasticky, ale na jezdce se nejistě usměju. „Zase Vy?" zeptá se mně a já chvíli přemýšlím odkud mě může znát a pak si uvědomím, že je to nejspíš ten rytíř, kterého jsem viděla na paloučku. Trhnu sebou směrem dozadu, ale nohy se mi zamotají do spodku mých šatů a já znovu padám. Naštěstí se stačím chytit větve nějakého malého stromku a udržím se na nohách. „Jak jsem se sakra dostala do šatů?!?" pomyslím si a podívám se na sebe. Mám na sobě nejen šaty, ale i korzet který mi pevně svírá hrudník a já si až teď plně uvědomím jeho tíhu. Přes něj mám krásné hedvábné šaty fialkové barvy poštité perličkami. A co je nejdivnější rozhodně nejsou mokré. Stejně tak to je s mými vlasy spletenými do nějakého docela jednoduchého účesu. Rytíř seskočí z koně a já se nakonec rozhodnu, že kdyby mi chtěl ublížit, tak už by to udělal dřív. Nervózně přešlápnu. Minule jsem se vrátila po pár minutách, ale tady už jsem aspoň čtvrt hodiny. „Jak se mám chovat?" uvažuju a nakonec se rozhodnu napodobovat to co jsme se učili ve škole a to co slyším od rytíře. Potí se mi ruce. „Nic si nepamatuju!" Nutím se ke klidu. „Dobrý den," pozdravím a hned se v duchu vyfackuju. „Co to mělo být? Dobrý den?" Se směsicí strachu a očekávání pohlédnu na rytíře, který si mě teď prohlíží od hlavy až k patě, což vidím jen díky zvednutému hledí. „Tak to ne. Nejsem tu od toho, aby mě okukoval nějaký chlap," pomyslím si a vrzdorně si překřížím ruce přes prsa. „Ehm..." odkašlu si tak aby mě slyšel. Zvedne oči a pohlédne mi do tváře ve které jsem si vymodelovala grimasu na způsob Co si sakra myslíš že děláš?! Pohlédne na mě dokonale neutrální maskou. „Jmenuji se Christopher a ty?" zeptá se klidným hlasem čímž mě ještě víc namíchne. „Někdo koho nepotřebuješ znát," odseknu, obejdu ho a zamířímk jeho koni. Za sebou slyším šoupání a cinknutí kovu o kov. „Ale potřebuju a víš proč? Protože já nepomáhám lidem co neznám. Ty drahoušku jsi na míle daleko od jakékoli civilizace..." Téměř cítím jak se usměje. ...a tebe já neznám." S těmito slovy mě předběhne a stoupne si mi do cesty. Přilbu má sundanou a tak si ho teď můžu pořádně prohlídnout. Má zářivě zelené oči, smyslné rty a dokonale rovný nos. Skrátka vypadá jako rozený aristokrat. V jiné situaci bych s ním začala flirtovat, ale teď na mě nemá jeho vzhled žádný účinek a navíc jsme ve středověku. Potřebuju ale jeho pomoc. „Sa-," začnu, ale v čas se zarazím. Ve středověku asi neměli zkráceniny jmen a tak se rozhodnu pro své celé jméno, které zní opravdu středověce. Chris (nesnáším dlouhá jména) se na mě dívá s lehce pozvednutým obočím a čeká na odpověď. „Kassandra," odpovím mu a ještě rychle dodám: „A už mi nikdy neříkej drahoušku. Ne dokud nebudeš mým přítelem... což nebude asi nikdy." Lehce se ušklíbne a pokyne mi. „Lady Kassandro." Řekne to tak, že to zní jako by jsem se právě vymáchala v močůvce a on se na to celý díval. Nejradši bych mu vrazila, ale místo toho přejdu co nejladněji,k jeho krásnému běloušovi. A nastává problém číslo 3. Nikdy jsem neseděla na koni. Mou jedinou výhodou v této věci je, že mě mají zvířata odjakživa ráda. „Spadnu do bláta a totálně se ztrapním... Nebo ještě líp. Spadnu po hlavě do bláta a kromě toho ztrapnění si ještě něco zlomím." Tyto scénáře mi létají hlavou když mi Chris pomáhá do sedla, kde se překvapivě udržím i když ve velmi nepohodlné pozici. Chris se lehce vyhoupne za mnou a obejme mě kolem pasu aby chytil otěže a asi taky i proto aby mi pomohl. I poloslepý děda by si totiž všiml jak jsem neschopná. Opřu se o něj. Jen tak jak je to nezbytné (což je v mém případě hodně) a,co nejnenápadněji (což se mi nedaří). Chris naštěstí mlčí i když na něm vydím, že nemá daleko od pořádného výbuchu smíchu. „No to bude zajímavá cesta," pomyslím si a kůň vyjede klusem vpřed.

Když konečně zastavíme na oběd, tak mám pocit, že neexistuje místo na mém těle, které by mě nebolelo. Asi si ale budu muset zvyknout. „Jak dlouho ještě pojedeme?" zeptám se Chrise, který zatím sbírá po okolí dříví, abychom si mohli něco upéct. „Asi tak půl dne," odpoví suše a dál se věnuje rovnání dříví tak aby dobře hořelo. „Půl dne!?! Tak to se můžu rovnou rozloučit s pohodlím," přemýšlím rozrušeně a pomáhám Chrisovi s tím dřevem, protože se zdá, že oheň často nerozdělává. „Když jste lovec nechutného černého želé s kly a ocasem, tak asi nemáte moc času rozdělat si oheň a pěkně si připravit večeři," pomyslím si a najednou mě napadne asi milion otázek, které mu chci položit. Otevřu pusu a hned ji zase sklapnu. „Jak se mám zeptat?" Chvíli přemýšlím z čehož mě vytrhne vůně masa, která mi teď připadá jako nejlákavější na světě. Jako na povel se ozve můj žaludek a hlasitě se dožaduje svého přídělu. Zrudnu a rychle plácnu to první co mě napadne. „Nevíš kolik... hmm...kolik je hodin?" Blbá otázka. Je čas oběda. Poledne. Zrudnu ještě víc a podívám se na Chrise zda se mi už nesměje. Koutky úst má zvednuté, ale v očích se mu zračí unava. I já jsem vyčerpaná. Dnes už toho na mě bylo moc. V rychlosti se najíme a pak se uložíme ke spánku. Ještě předtím než usnu mě napadne jedna otázka. „Co ty stvůry co tě jedna z nich napadla? Neohrozí nás?" zeptám se trochu vystrašeně, ale Chris se usměje a zavrtí hlavou. „Ne jsme v jednom z úseků, které očaroval kouzelník. Sem stvůry nemůžou... a už spi," řekne nakonec a zavře oči. Spolknu všechny své otázky a taky zavřu oči. Na vyptávání bude spousta času při jízdě na koni. Teď se musím vyspat. „Není nad obědovou pauzu," pomyslím si ještě a pak se propadnu do spánku.