Uvězněná v Minulosti

16. kapitola

Aaah ano. Sladká šestnáctá kapitola je tady. Doufám, že stejně jako při ostatních si ji užijete a skončíte napruženi na další. Tak se těšte;-) Vaše a jen Vaše...
P.S. Vzhledem k mému neustálemu spožďování a následnému omlouvání jsem se rozhodla, že zruším svůj slib ohledně týdeního vydávaní... omlouvám se ale opravdu je toho teď moc:'(

A1isha

Měsíc. Tedy přesněji řečeno 29 dní. Tak dlouho se s Chrisem známe, ale i přes tak krátkou dobu naší známosti je to ten nejkomplikovanější vztah jaký jsem s kým kdy měla. Chápu, že tu jsou faktory jako to, že žijeme ve světě kouzel a ve válce temnoty, ale tohle s tím nemá co dělat. V tomhle lese jsme jakoby odřízlí od světa. Nepotkali jsme tu žádné Arrgury a vlastně jsme kromě zvířat nepotkali vůbec nikoho. Přesto je to ale nejkomplikovanější období, co jsem tady zažila a že jsem si toho prožila dost. Ty "komplikace" jsou hlavně emocionální záležitost a to právě city k mému průvodci. Od chvíle, kdy jsme se pohádali během tréninku a nakonec to skončilo skoro-pusou, mě zatvrzele ignoruje a věnuje se mi pouze v případě, kdy máme trénink a nebo pouze v nezbytných případech. Nevím, co si o tom mám myslet a moje emoce se každou vteřinou mění. V jednu chvíli bych mu nejradši vrazila a v tu další bych ho naopak políbila a už nikdy nepustila. Hrozně bych chtěla umět číst myšlenky a vědět, co si v danou chvíli myslí. Mimochodem od té skoro pusy uběhlo přesně čtrnáct dní a já nejspíš za chvíli exploduji. Nevydržím to tu. Všechno se to ve mně hromadí a já vím, že je jen otázkou času než toho bude moc. Jedinou věcí, která mi v tomto pomáhá jsou právě tréninky, kdy na všechno zapomenu a svou frustraci ventiluji zuřivostí a precizností. Tehdy se nemusím soustředit na Chrise jako osobnost, ale na Chrise jako protivníka. Vlastně je tu ještě jedna věc, která mě uklidňuje...

Ach bože Pekelníku ani nevíš jak moc mi pomáháš," mručím do černého koňského těla, ke kterému jsem se přišla vyzpovídat. Pekelník jemně zařehtá jakoby mi rozuměl a já od něj konečně s polovičatým úsměvem odstoupím. Tenhle kůň je mi v posledních dnech vším. Parťákem, přítelem, zpovědní budkou... Naposledy Pekelníka poplácám po šíji a potom se s co nejpevnějšími nervy vydávám k našemu tábořišti. Chrise nikde nevidím, což není zase tek neobvyklé, ale zato když se po pár minutách rychlostí blesku přiřítí na zadýchané Sophii, tak to už je něco jiného. Prudce vstanu a s pozvednutým obočím na něj hledím. Vím kde byl. Byl tam, kam mě nechce nikdy brát, protože prý nejsem připravená. Byl na lovu. Ne, tohle mě nezajímá. Chci vědět proč se sem přihnal jakoby měl za sebou armádu. „Odcházíme," řekne a ani se na mě nepodívá. Jen balí věci do pytlů a hází je na koně. „Klid holka," říkám si v duchu a potom přejdu těsně k němu. „Chrisi," řeknu tiše abych ho upozornila na svou přitomnost, ale on mě dál ignoruje a věnuje se balení. „Chrisi!" Cítím jak mě pomalu opouští i poslední zbytečky trpělivosti, když Chris opět nereaguje. „CHTOPHERE JESTLI SE OKAMŽITĚ NEZASTAVÍŠ A NEZAČNEŠ SYPAT ODPOVĚDI, TAK SAKRA PŘÍSAHÁM, ŽE ODSUD OKAMŽITĚ ODJÍŽDÍM A TO BEZ TEBE JE TO JASNÉ?!" zaječím a on se konečně zastaví a podívá se na mě. Jeho oči jsou jako bouřlivé zelené moře a emoce se v nich střídají rychlostí blesku. Hněv, strach, frustrace, provinilost. To jsou ty, které vidím nejvíc. A pak je tam ještě něco... Sebezapření. „Dělá snad něco proti své vůli?" bleskne mi hlavou přesně ve chvíli, kdy Chris zamrká a moře se ukliní. Už žádné emoce. Žádná bolest, ale ani radost. Je to jakoby cvakl vypínačem. Na ramenou ucítím silně paže a moje tělo se samovolně otřese. Zelené oči se zabodnou do mých a hlas, který se pro jednou změní z nepříjemného na starostlivý mnou projede jako blesk. „Odcházíme, protože překonávají hranice Kass a každým dnem jsou blíž k nám. Začínají být silnější než čarodějovo kouzlo," řekne a potom mi do ruky vtiskne vak s věcmi. Chvíli jen zírám do prázdna a v hlavě se mi opakují ta slova. Moje tělo se přepíná na automat a jačnu vak v mých rukou mechanicky uvazovat na Pekelníkův hřbet. ...přibližují se... Pekelník neklidně zahrabe kopyty a potřese hlavou. ...silnější než čarodějovo kouzlo... Tábor je uklizen a my vyrážíme na cestu. Nasednu na Pekelníkův hřbet a Chris už pobízí ke cvalu. „Asi jsou už hodně blízko," pomyslím si a následuju ho. Jsem skloněná nízko nad Pekelníkovým hřbetem, aby mě větve nešlehaly do tváří a oči mám přivřené do úzkých škvír. „Musel to vědět. Proč jsme neodjeli dřív. Nezjistil to až dnes. Kam jedeme? Proč má zase ten nejsi-nic-než-vzduch výraz? Proč mě poslední dny ignoroval a nevnímal mě, když před tím to bylo tak skvělé? Co jsem vlastně udělala špatně, že mě tak odstrkuje?" Otázek příliš a odpovědí málo. Pohár mé trpělivosti je skoro plný a opravdu stačí maličkost abych vybuchla. A maličkost přijde a to v podobě něčeho tak, známého a přitom nikdy nespatřeného. Je to louka. Plná nádherných květin a skoro dokonale symetrická jako kruh. Znám ji tak dobře, že mě to až děsí a přitom jsem tu poprvé. Jako třešnička na dortu a celkový spouštěč všeho se v tu chvíli ještě ozve Hlas. „Ptej se," rozezní se mi hlavou s několika ozvěnami. Dvě slova a přitom tak silná. „Ptej se..." A já to udělám. Pohár přeče a stavidla se spustí. Musím mít své odpovědi. Zatáhnu za Pekelníkovy otěže a on poslušně zastaví a jakmile sesednu, tak poodejde dál jakoby mi dával prostor. Chris ještě kousek jede než si uvědomí, že za ním nikdo není. V té chvíli se otočí a se zmatením v očích dojede zpět. „Kass-" „Ne! Teď mluvím já a ty posloucháš," přeruším ho a počkám až sleze se Sophii. „Já už nemůžu Chrisi! Nemůžu dál, když vlastně nic nevím. Kam to jedeme Chrisi? Proč mě sebou vláčíš když mě celou dobu ignoruješ?! A můžu vlastně vědět proč? Co jsem udělala špatně? Měli jsme skvělý vztah Chrisi, tak proč mě odstrkuješ?! J-já nevím, co si mám myslet Chrisi. Co o tobě vlasně vím? NIC! Vůbec tě neznám. Co jsi zač? SAKRA CHRISI MUSÍŠ SE TROCHU OTEVŘÍT! CHCI VĚDĚT CO SI MYSLÍŠ A TO NEJEN OHLEDNĚ MĚ! TAK MI TO ŘEKNI, UKAŽ COKOLI! Prosím," křičím a na posledním slově se můj hlas zlomí. Chris se na mě dívá s takovou bolestí v očích až mě to drásá a nakonec zavrtí hlavou a o několik kroků ustoupí. „Nemůžu Kass. Nesmím... zničilo by to mě i tebe," řekne tiše a já ucítím v očích štiplavé slzy, které mrkáním zaženu. Jak je sakra možné, že se mi jeden chlap dostal tak pod kůži? Pevně semknu víčka a potom šeptem vydechnu: „Co chceš Chrisi?" Zadívá se na mě a já vidím jak zatne ruce v pěst. „Co chceš Chrisi?!" zeptám se znova a tentokrát důrazněji, ale on se ke mně jen otočí zády a pěsti sevře ještě pevněji. Moje odhodlání pomalu narůstá když se opakovaně ptám. „Co chceš Chrisi? Řekni mi to. Řekni to! Co chceš?!!" Na konci už křičím a vydím jak se Chrisovy svaly napínají, když se ke mně otáčí se zuřivostí v očích. „Co chci Kass? Řekni mi -ale opravdu vážně- chceš to vědět? Řekni chceš? Tak CHCEŠ?!" zakřičí nakonci i on a já na něj chvíli jen civím než mi odpověď proklouzne přes rty. „Ano," vydechnu a Chrisova víčka se na malý moment zavřou než opět nechají svět spatřit ty dva smaragdy, které nyní žhnou takovou touhou, že mě to skoro srazí na kolena. Dvěmi skoky je Chris u mě a jeho rty vyhledají ty mé. Ten polibek je drsný, dravý, chtivý a vášnivý. Neříkám, že jsem se nikdy nelíbala, ale tohle rozhodně všechny ostatní polibky přetrumflo. Než se naděju, tak jsem natlačená na drsné kůře stromu, prsty zapletené do Chrisových kadeří a snažím se ho dostat ještě blíž k sobě jskoby to snad nemohla nikdy stačit. On mě drží jednou rukou za boky a druhou se opírá o kůru vedle mé hlavy. Okolní svět přestává existovat a já nevnímám ani varovné řechtání našich koní. Chyba. A to si uvědomím přesně ve chvíli, kdy se do stromu vedle nás zaboří masivní sekera.