Uvězněná v Minulosti

22. kapitola

Halo meine Freunde! A teď česky... ráda vás zase vidím... vlastně nevidím, ale to je jedno. Každopádně vítejte u 22. kapitoly UvM a pořádně si ji užijte! Voty a komenty potěší, ale hlavně si ji přečtěte:-D

A1isha

Nemůžu spát. Zírám na nebe plné zářících hvězd. Moje mysl je naprosto prázdná, což je vzhledem k situaci dost divné. Ale můj mozek si prostě potřebuje dát šlofíka. Je to takový ten stav, kdy nevnímáte okolí a vaše mysl ani nespí a ani není vzhůru.

Zase mě přivázali ke stromu. No není to originální? Vlastně to přivázání ke stromu bylo to jediné, co udělali. Prostě mě svázali a potom si mě přestali všímat. Dokonce mi ani nedali najíst.

Zamrkám, když mi znovu hlasitě zakručí v břiše, které mě mimochodem hrozně bolí od toho, jak jsem jela velmi reprezentativně svázaná v tom pytli. Zašklebím se, když se mi vybaví ten posměch, co měli všichni v očích, když mě Kapitán rozvázal a pak poručil, aby mě přivázali k tomu zpropadenýmu stromu. Ani jednou za tu dobu se mi nepodíval do očí, což mě neskutečně vytáčelo, ale co jsem asi tak mohla dělat. Místo toho jsem párkrát pěkně dupla na nohu Michaelovi a Derekovi, kteří mě za to svázali tak pevně, že se nemůžu ani hnout.

Což je právě teď velký problém... protože se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Nejhorší trest, který jsem dostala. Vím, že budu trpět a to dost dlouho. A já se nemůžu ani bránit...
Začne mě totiž svědit noha.

„Kruci," zakleju a začnu s ní třepat a drhnout po zemi. Jenže je to tak blbé místo, že na něj nejenže nedošáhnu, ani když tu nohu skrčím a dokonce se ani nemůžu podrbat o zem. „Ááá," zaúpím a pokusím se vysvobodit jednu ruku. Jenže je to marné.

S naštvaným fouknutím si nohy znovu natáhnu a ruce zatnu v pěst. Moje víčka se pevně semknou k sobě a já se silou vůle snažím, aby to svědění přestalo.

„Potřebuješ si odskočit?" ozve se najednou hluboký hlas a já úlekem vyjeknu. Přede mnou stojí ve stínu malá postava a já v ní poznám Gunnyho. A potom mi dojde, co vlastně řekl. „Co?! Ne, nepotřebuju. Díky." zamumlám sarkasticky a protočím oči, což však v té tmě nemůže poznat. „Opravdu? Vypadala jsi, že už to dlouho nevydržíš," uchechtne se a já naštvaně přimhouřím oči. „Proto jsi přišel? Chceš se mi vysmívat?!" zavrčím a sevřu pěsti ještě silněji. On však jen zvedne ruce v obraně a povzdychne si. „Ne. Vlastně jsem nemohl spát," vydechne a přejde, k "mému" sromu, který obejde a sveze se po kůře na druhé straně. Semknu čelisti pevně k sobě a čekám až promluví jako první. Docela se bojím, co udělá, protože přeci jen je to můj nepřítel.

„Je to jako díra uvnitř mě," začne a já zatajím dech. „Něco mi chybí a já nemůžu přijít na to, co to je. A někdy... někdy jakoby mi někdo vyčítal, co jsem to udělal. Jakoby mi někdo vyčítal, že jsem to ztratil. Víš to uvnitř mě. A to jsou ty noci, kdy nemůžu spát..." Nechá doznít svou větu a já vím, že víc mi toho neřekne. Zato já mu teď něco řeknu. Je to ukryté hluboko ve mně. Pravda.

„Srdce," zašeptám a moje dlaně se uvolní. „Cože?" zeptal se zmateně Gunny a já se smutně usmála. „To je to, co ti schází. Srdce. Ztratil jsi ho když jsi chladnokrevně zabil." Ta slova jakoby pramenila z mé podstaty. Nepřemýšlím nad slovy. Jen říkám pravdu.

Chvíli je ticho a potom Gunny vydechne. „Asi máš pravdu," zavrčí a potom opět ztichneme. Po chvílu jsem to já, kdo prolomí ticho. „Gunny?" „Hmm?" odpoví a já se kousnu do rtu, než opět promluvím. „Poškrábeš mě na noze?"

***

Ráno mě probudí, když se mnou někdo ne zrovna jemně zatřepe. Trhnu sebou a zamrkám, jak mě světlo bodá do očí. Po chvilce před sebou konečně rozeznávám Michaelův šklebící se obličej. „Jo jo, taky přeju dobrý ráno," zahuhlám a cítím, jak provazy kolem mě povolují.

Bodavá bolest postupuje celým mým tělem, když se krev vrací zpět na místa, kam se v noci nedostala. Jednu nohu skoro necítím a je mi jasné, že jsem si ji přeležela. Moje tělo vypadá, jako by si z něj někdo udělal boxovací pytel, ale jednoduše řečeno, bolí mě celé tělo.

Michaelovi je to ale bohužel naprosto jedno a hrubě mě tahá na nohy a následně vláčí za sebou k již připraveným koním, kde se nejspíš čeká jen na mě. Ve vteřině ztuhnu. „Dnes už nejspíš dorazíme k Viktorovi," prolétne mi hlavou a projede mnou vlna strachu.

Na to abych utekla, ale nemám příležitost, protože Michael mě rovnou předá do rukou Kapitánovi, který pomůže mému zesláblému tělu se nasoukat na koně. Myslím, že i kdybych měla příležitost utéct, tak bych to nedokázala. Na to mám až moc málo energie.

Kapitán se vyhoupne za mě a jebo ruce se opět protáhnou kolem mého pasu. Tentokrát ale nemám sílu na to se odtáhnout. Za poslední dny jsem naspala tak maximálně pět hodin a opravdu už se to začíná projevovat. „Jedeme!" křikne Kapitán a koně se klusem rozjedou kupředu.

Celou cestu ve mně hlodá nejistota a strach. Nakonec to už nevydržím a zaptám se. „Dneska už tam dorazíme?" Můj hlas je nepřirozeně tichý a chraplavý, ale nebojím se, že by to Kapitán neslyšel. Chvíli je ticho a já mám pocit, že každou chvíli začu ječet, aby mi to už konečně řekl. „Ano," ozve se nakonec tichounká odpověď a já pevně sevřu víčka. „Vrátím se za rodinou. Pomstím Chrise." Ta slova už mi nepřipadají reálná. Stále jsem ale odhodlaná to aspoň zkusit. Ale ne teď. Teď se nadokážu pomalu ani udržet vzpřímeně.

Asi po čtyřech hodinách, kdy klimbám v sedle a Kapitán mě musí prakticky podpírat, se před námi objeví mohutné hradby. Napnu se a najednoy jsem naprosto vzhůru. Temnota je z toho místa cítit na míle daleko a do mě se zařezávají její ůponky, jako by mě chtěly spolknout. Otřesu se a silou vůle ten pocit potlačím. „Nenech se ovládnout," proběhne mi hlavou a moje ruce se samovolně zatnou v pěst.

Ještě asi půl hodiny jedeme směrem k hradu, který se nad námi tyčí, jako stín. Nejznepokojovější je ale to ticho. Jakoby tam nikdo nebyl. Na tvářích všech se zračí napětí.

Když dojedeme k mohutné bráně, tak se sama otevře. Ne. Znepokojující se slabé slovo. To co vidím je děsivé. Naskytne se mi pohled na nádvoří, které znám. Byla jsem tu (nebo spíš skoro byla) jen dvakrát, ale stejně si dokonale vybavuju všechny detaily. Bylo to tenkrát, když jsem se poprvé "setkala" s Viktorem a podruhé, když jsem utíkala před Kapitánem. Ta studna, do které jsem spadla tu pořád je.

Všichni sesednou a Kapitán mě stáhne ze sedla jako bych nic nevážila. Podlomí se mi kolena a tak mě rychle podepře a všichni zamíříme do nitra hradu.

Mám pocit, jako bych usínala za chůze a několikrát dokonce zakopnu a nebýt Kapitánovi ruky, tak bych nejspíš spadla. Přesto ale poznám chodbu, kterou zrovna procházíme. Je to ta ze snu. Ne konci dokonce rozeznám i dubové dveře za kterýma jsem se ukrývala. Strach mi projede páteří, ale nemám šanci nic udělat.

Kapitán několikrát zaklepe a dveře se se zlověstným zaskřípěním otevřou. Najednou je Kapitánova ruka pryč a já se na něj zmateně otočím. „Dál už jen ty," zahučí a popostrčí mě do dveří. Jenže to neměl dělat. Moje zesláblé tělo neudrží rovnováhu a já doslova spadnu do místnosti. Moje hlava tvrdě narazí na kámen a mě se zatmí před očima. „Ráda tě poznávám."