Uvězněná v Minulosti

19. kapitola

Eeeh... dneska mi nějak došly slova, co sem napsat (myslím do té mé předmluvy), ale jsem si zatraceně jistá, že Vám to nevadí:D Každopádně devatenáctka je tu! (fanfáry) Užijte si to a prosím o voty a komenty ať vím jak moc:)

A1isha

Přísahám, že kdybych teď měla nůž, tak bych nejprve zabila těch sedm monster kolem sebe a pořádně si vychutnala jejich život pomalu z nich vyprchávající. Nakonec bych si samozřejmě nechala toho nejnechutnějšího ze všech a to jejich nepovedeného Kapitána, kterého bych nejprve několik hodin mučila a až pak bych tu jeho zkaženou duši poslala do horoucích pekel. Následně bych si vrazila ten nůž do srdce až po rukojeť abych se zbavila té ohromné bolesti, co mě tak ničí...

Jenže nic z toho není. Já nemám žádný nůž a natož ani sílu se postavit. Sedím tu bezvládně jako tělo bez duše přivázaná ke stromu, jehož hrubá kůra mi rozdírá kůži a potůčky slz si proráží cestičku po mých tvářích a z brady mi skapávají na oblečení. Už nekřičím a ani nevzlykám, jen sedím a se skelným pohledem se mi v hlavě přehrává jediná věta, která přehlušuje i vítězoslavné halasení šesti mužů-nestvůr kolem mě. „Zabil jsem ho," proplouvá mi neustále hlavou. Tyto tři slova jsou jako ostrá čepel a zabodájí se mi do všech částí těla. Všechno mě bolí. Pohyb a dokonce i myšlenky. Ty jsou obzvlášť zrádné. Jakkoli jim totiž dovolím prolétat mou hlavou, tak se okamžitě začnou stáčet na Chrise a bolest je tu znova. Nejbezpečnějším způsobem, je pro mě proto zaměřit se na jediný bod a ten do detailů zkoumat. Věděli jste, že jsou listy tak zajímavé? Nebo třeba kameny?

Upadám do šoku. Vím to. Celé moje tělo se začíná třást a já se nedokážu soustředit. Pevně semknu víčka a silou vůle se držím v klidu. „Buď silná," šeptá mi mé podvědomí, ale je to tak těžké a ještě těžší, když cítím ten spalující pohled na svém těle. Vím že je to on. Kvůli tomu se nemusím ani namáhat ty oči otevřít, ale právě to mě dělá neklidnou a ještě vyděšenější. Je jako můj stín. Znám ho nazpaměť a přitom stále nevím, jak bude vypadat příště. Děsí mě to... koho ne že? „Měli bychom vyrazit do tábořiště, než se setmí," ozve se Kapitánův hlas a všichni se okamžitě ztichnou a rozejdou se ke svým věcem. S tichým výdechem úlevy, že už nemusím poslouchat ty hlasy a špetkou hrůzy, že se nejspíš vydáváme k Viktorovi, ale stále co nejpevnějším pohledem odvrátím zrak od nebe a zadívám se před sebe, do těch necitelných očí. Stále se mi slzy tlačí přes víčka a některé mi i padají na tváře, ale ani to mi nezabrání v pohledu tak opovržlivém, že by se i modelka cítila jako odporný sliz. Jenže on evidentně ne. S klidem udělá několik rychlých kroků směrem ke mně a skrčí se aby byl v mé úrovni. Sleduju jeho oči bloumající po mé tváři a všímám si malé vrásky, která se mu vytvoří mezi obočím, když pozoruje jednu slzičku, která mi ještě neposedně utekla a teď klouže po cestičce, která už byla vytvořena před tím. Nejradši bych ji teď zlostně setřela, ale nemůžu se pohnout.

Náhle se mi v zorném poli objeví velká dlaň a než stihnu něco namítnout, tak mi zhrublé prsty přejedou po tváři a slzu setřou. Překvapením se mi pootevře pusa, ale rychle ji zase sklapnu a zlostně zavrčím. „Nesahej. Na. Mě!" cedím zkrz zuby a blesky zabíjím, ty oči tak podobné Chrisovým, kterými se však jen mihne jiskřička pobavení a potom se ozve Kapitánův hlubší hlas. „Být na tvém místě, tak šetřím síly na později, protože nás čeká ještě dlouhá cesta. Slzy ti nepomůžou. On je pryč," řekne a já mám znovu chuť někoho zabít. Najednou se ale provazy kolem mě uvolní a já si všimnu nože, který mizí za opaskem rychleji než bys řekl švec. Než se stačím vzpamatovat, tak jsem vytažena na nohy a poté postrčena kupředu. Kolem paže mám pevně obmotanou Kapitánovu paži a myslím, že tam budu mít modřiny. Zvlášť, když se mnou smýkne kupředu až klopýtnu a trhnutím mě přitáhne zpět k sobě. Na krku mě zašimrá jeho dech, když zasyčí: „Pokus se utéct a zbytek cesty budeš svázaná v pytli a přehozená přes koně jasné?" Trhnu sebou, ale Kapitánův stisk jen zesílí až se musím kousnout do jazyka abych nevykřikla. Cítím jak se mi hrnou slzy do očí, ale už si nedovoluju brečet. Už ne. „Fajn," vyhrknu a Kapitánův stisk konečně povolí. Stále mě ale drží dost pevně na to abych se mu nemohla vytrhnout. Svižným krokem dojde ke koni, který mu evidentně patří a mě takřka táhne za sebou. Nakonec se na toho hnědáka vyhoupnu a Kapitán hned za mě.

Tato situace mi hrozně moc připomíná naše seznámení s Chrisem. Tenkrát jsem taky nasedala na Sophiu a Chris se hned vyhoupl za mnou. Nakonec mi protáhl ruce kolem pasu aby chytil otěže a abych nespadla. Věděl že na koni neumím. Jistěže. Tenkrát jsem mu chtěla naliskat, ale teď bych dala nevím co za to, kdyby se to stalo znova a on byl zpět.

Skousnu si ret aby se přestal třást a několikrát silně mrknu abych zahnala neposlušné slzy, které se mi znovu tlačí do očí. Bolí to. Tak moc, že horší bolest jsem ještě nezažila a rány na srdci se hojí nejpomaleji. Ale Kapitán měl pravdu. Slzy mi nepomůžou a jen budou ukazovat mou slabost. Chrise mi to nevrátí a kdyby tu byl, tak by rozhodně nechtěl abych tu brečela před muži, kteří se mi smějí.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem naprosto bezbranná, mám slanou tvář on nekonečných slz a rozedřená záda od kůry. Kdy mířím vstříct zlu a nevím, co se mnou bude. Ve chvíli, kdy už nemůžu být víc na dně. Moje rodina daleko napříč časem, přátle jsem opustila bez rozloučení a vysvětlení proč a teď sedím na koni muže, který zabil mého přítele a průvodce v zemi, která je mi cizí a ruce, kterými ho chladnokrevně a nejspíš i bez zaváhání zavraždil mám omotané kolem těla. Tak přesně přesně v tu chvíli už slova „buď silná", která mi neustále tiše našetává mé podvědomí nejsou jen planou myšlenkou, která bez účinku nebo jakékoli reakce proléta mou hlavou. Přesně v tu chvíli si slíbím, že slza, kterou mi Kapitán před chvílí setřel byla poslední, kterou mohl on a nebo kdokoli jiný vidět. Ta poslední kapka mé slabosti, kterou zahlédl.

Kapitán něco houkne na ostatní a potom už pobídne koně do klusu. Projíždíme pomalu lesem a já cítím, jak na mě konečně dopadá únava z posledních hodin. Klíží se mi oči, ale nedovoluju si spát a silou vůle je držím otevřené. Od Kapitána jsem co nejvíc odkloněná, ale stejně je mezi námi mezera jen asi tři centimetry a části našich těl se dotýkají. Když už asi po dvacáté málem přepadnu dopředu, kvůli mikrospánku, tak se ozve zvuk, který mě dokonale probudí. Je to řev. Myslím takový ten druh řevu, při kterém se vám postaví všechny chloupky na těle a naskáče vám husí kůže. Ozve se ten druh řevu, při které víte že ať se stane v příštích srkundách, minutách nebo hodinách cokoli, tak to nemůže skončit dobře. Je to totiž bojový pokřik.