Uvězněná v Minulosti

4. kapitola

Ahojky lidičky, tak zase tu je další kapitola a já bych jen chtěla na úvod moc moc poděkovat všem, co se zatím nenechali odradit, protože jen díky tomu dál pokračuji. Takže děkuju. Jen chci předem upozornit, že tato část je především vzpomínací, ale přečtěte to celé, protože je to DOST hodně důležité.

A1isha

„No do háje," pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu. Cítím, že Chris za mnou ztune a napnou se mu svaly. Brnění, které obvykle nosí teď má sundané, aby jsme se na Sophiu vůbec vlezli. A nandavat si ho teď rozhodně nemůže pokud nechce, aby se k nám okamžitě rozběhli. Zkrátka a dobře jsme v pasti. Nejvyšší z Arrgurů popojde pár kroků dopředu, tak abychom ho dobře slyšeli a začne hlasitě řvát. Jeho řev má jakýsi podivný rytmus a já v něm najednou uslyším slova. „Vyyydeeej nááám tuuu hooolkuuu aaa neeechaaameee těěě naaa žiiivuuu!" Zní to jako hodně, ale opravdu hodně hlasitý šepot a chrapot zároveň a mě přeběhne mráz po zádech. Připomíná mi to dech smrti, jakoby ji tihle tvorové rozsévali všude kolem... jakoby oni byli ta smrt samotná. „Proč mě ale chcou?" vyvstane mi v mysli vlézavá otázka, ale já ji zatlačím do pozadí a nevěnuju jí pozornost. Teď je to jedno. Hlavní je, že mi chtějí ublížit nebo mě minimálně pořádně vyděsit, což se jim mimochodem daří. Co nejvíc se od té scény odtáhnu a přitisk u se na Chrise. Připomíná mi to mě, když jsem se dívala ma nějaký strašidelný film. To jsem se v nějakou nechutnou chvíli od televize taky odtáhla a vypla ji nebo přepla na jiný kanál. Tady to ale nejde a já musím jen doufat v nějaký zázrak. Moc dobře vím, jaké dělalo Chrisovi potíže se vypořádat s jedním Arrgurem a tady jich je deset. „No do háje..."

Seskočíme s koně a Chris rychle popadne meč. Mrkne na mě a lehce se ušklíbne. „Asi neumíš se zbraněmi co?" zeptá se mě a já už chci zavrtět hlavou, když mě napadne něco co bych vlastně se zbraněmi umět mohla. Vybaví se mi jedna stará vzpomínka, když jsme jeli s rodiči na výlet.

***
Jeli jsme na hrad kousek od naší vesnice a já byla hrozně natěšená na zkoušení různých zbraní, které tam každoročně bylo. Táta mě vždy nechal vyskoušet si jednu zbraň a já se hned těšila na příští rok, kdy si budu moct vyskoušet zase novou. Po mostu, který k hradu vedl jsem už skoro běžela a jen co jsme prošli branami jsem hned letěla do zahrady, kde se zkoušení zbraní pořádalo. Dřív jsem si už skoušela luk, kuši, loupežnickou bambitku a dokonce i kord. Ani s jedním mi to moc nebo spíš skoro vůbec nešlo, ale já se nechtěla vzdát a pevně jsem doufala, že konečně jednou najdu zbraň, kterou bych si osvojila i s přirozeným talentem. Pomalu jsem tedy procházela mezi "stanovišťmi" a pečlivě se rozhlížela po zbrani, která by se mi zalíbila a lákala mě. Už jsem prošla celou plochu, kde se skoušeli zbraně, ale nic jsem si nemohla vybrat. Sklamaně jsem svěsila hlavu, když vtom se něco zalesklo na zemi vedle jednoho okrasného stromu. Běžela jsem k němu a doufala, že si odsud odnesu aspoň něco hezkého, když už jsem si nemohla vybrat. Na zemi však neležel žádný náhrdelník nebo stará mince, nýbrž prapodivný nůž s rovnou souměrně trojúhelníkovou čepelí. Dýka. Opatrně jsem ji zvedla jako by byla posvátný nástroj a začala jsem si ji pečlivě prohlížet. Podrobně jsem zkoumala každý detail, když vtom na mě promluvil velmi příjemný, hluboký, ale už mírně se chvějící hlas, na kterém bylo poznat, že jeho majitel už lecos zažil a není to žádný mladíček s růžovými brýlemi. „Líbí se ti děvče?" Ač nerada zvedla jsem od nože-dýky zrak a podívala se na starého pána s bílými vousy až po prsa a zvrásněnou kůží pokrytou mnoha stařeckými skvrnami. Měl úzké rty, které byly také ověnčeny hlubokými rýhami od častébo smíchu, dlouhý orlí nos a dvě obrovská bystrá očka blankytně modré barvy, teď už zastřená mléčnou blánou, která staříkovi zrak rozhodně nazlepšovala. Zasněně jsem přikývla a ač nerada, tak jsem muži dýku podala. „Ta je asi vaše," zahuhlala jsem, ale on jen lehce pokýval hlavou a pokynul mi ať ho následuji. Váhavě jsem ho následovala za další stromy v zahradě. Prošli jsme až do zapadlého koutu skrytého za mohutným dubem, který zde vrhal stín a díky tomu zde byl příjemný chládek. Na zdi z kamenitých cihel, která zadradu ohraničovala, byly pověšeny tři různě velké terče. Stařík se ke mě otočil a ukázal na terče. „Zkus to," řekl prostě a já poslechla. Vzala jsem nalezený nůž do ruky a postavila se tak jak mi říkal instinkt. Nejprve jsem ho potězkala a potom jsem se bez dalších průtahů napřáhla a co nejvíc silně hodila. Nůž se zabodl pár centimetrů od středu a já nadšeně zavýskla.
Zkusila jsem to ještě asi desetkrát a potom jsem se otočila na starce, který to celé s úsměvem pozoroval. „Výborně Sandro," řekl a já už otevírala lusu k otázce, ale zastavil mě pozvednutou rukou. „Neptej se. Prostě to vím. Za pár let se dozvíš jak jsem se to dozvěděl, ale teď mi musíš věřit. Chci aby sis tu dýku nechala a cvičila s ní ano?" chrlil na mě informace a já se zmohla jen na přikývnutí. Vložil mi ji do ruky a ještě přísným hlasem dodal. „Nikomu to neříkej. Schovej si ji a cvič s ní jen sama... a teď už utíkej za rodiči." Popostrčil mě směrem ke koutu zahrady, kde se zkoušení zbraní pořádalo a já se tamtudy rozběhla. Měla jsem na jazyku miliony otázek, ale stařík byl až moc přesvědčivý než abych mu vzdorovala. Schovala jsem si dýku do malé kabelky a doběhla k místu, kde už stáli rodiče a hledali mě.

Další den jsem začala cvičit. Vyřezala jsem si provizorní terč a denně na něj házela. Postupem času jsem začala získávat jistotu a moje střely byly přesnější. Nakonec už jsem se trefovala jen do středu.

***

Zamrkám abych se vrátila zpět do přítomnosti a pevně se podívám na Chrise. Jeho zelené oči na mě hledí z nevyslovenou otázkou uvnitř a já se musím pousmát. „Máš tu nějakou dýku?" zeptám se a on se přiřítí k Sophii a ze sedlové brašny vytáhne celý pás dýk. Převezmu si je od něj a zapnu si ho přes boky. Odhodlaně se otočím na partu Arrgurů. Jejich -nejspíš- velitel neustále stojí lehce vepředu a teď na nás zase začne řvát tím svým šepo- chrapotem. „Vzdeeejteee seee aaa myyy uuušeeetřííímeee tooohooo kluuukaaa!" Chris se postaví vedle mě a já na sobě cítím jeho pohled. „Kam ho mám zasáhnout aby zemřel?" zavrčím a on šeptem odpoví. „Do srdce." Znovu upřu pohled na Arrgury a vzedme se ve mě podivná vlna vzteku a touhy. „Nikdy," zaječím a vrhnu dýku na jednoho s podřadných Arrgurů. Chci aby velitel viděl co dokážu a tajně doufám, že pak odtáhne. Dýka se zabodne Arrgurovi, který to nečekal do srdce a on padne s chroptěním na zem. Místo aby se ohlédl a zděsil se, tak mi velitel hledí mez uhnutí do očí a pak pronese jedno podivné slovo. „Grrruuurt," vyřkne a já vím co to znamená. Všichni -až na toho mrtvého- se vrhnou vpřed a jejich jediným cílem je naše smrt. Doufám, že mi aspoň na hrob vytešou jméno...