Uvězněná v Minulosti

9. kapitola

Ahoj dárečci! Dárečci proto, že je pro mě opravdu dar, když vím, že jste tu pořád se mnou a hrozně mi pomáhá když vím, že Uvězněná v minulosti stále někdo čte. :-)
P.S. Hrozně se omlouvám za spoždění, ale mám toho teď hodně ve škole a taky je to proto, že když jsem tu kapitolu chtěla vydat, tak se mi celá vymazala :-(
P.P.S. Na fotce je Chris

Stejně tak rychle jako naděje vzplála, tak i pohasne, protože muž, který vkročí do dveří má na sobě totéž oblečení jako Ripper až na pár drobností. Šátek, který má přes obličej je protkaný zlatavými nitkami a na klobouku má připevněné orlí peříčko. V zelených očích se mu zračí krutost a taková lstivost, že se toho muže děsím už tak. I Ripper je překvapený a vyděšený zároveň. „Ka-kapitáne," vykoktá, ale muž si ho nevšímá. Jeho pohled je upřený na mě a já mu ho neochvějně oplácím. Chvíli takhle setrváme a pak se Kapitán otočí na Rippera, popadne ho za látku kabátu a odtáhne ho do vedlejší místnosti. Po chvíli uslyším tlumené hlasy, ale je mi fakt jedno. Jediné, co mě teď zajímá jsou dveře naproti mě. Odemčené, nechráněné... no prostě vybízející k útěku. Začnu kroutit zápěstími a snažím se ignorovat bolest, která mi při tom vystřeluje do celé paže. Ani nechci vědět, jak budou moje zápěstí vypadat později, protože si to dokážu představit v živých barvách. Začnu cukat nohama, protože i kolem nich mám uvázané provazy a znemožňuje se mi tak útěk s tím, že bych tu židli táhla za sebou. (No jen si to představte ;D) Zaúpím když mi provaz v jednom místě protrhne kůži a začne mi dřít o sice malou, ale za to velmi bolestivou ranku. Do očí mi vhrknou slzy, ale rychle je rozmrkám a začnu pohledem hypnotizovat dveře až mám pocit, že do nich svým pohledem vypálím díru. Provazy kolem mých končetin jsou utáhlé až moc dobře na to abych se z nich dostala a já pomalu propadám beznaději. „Co se mnou bude? Odvedou mě k Viktorovi? Co kd-" Můj tok myšlenek přeruší velmi tiché zavrzání od dveří, které se ještě pořád snažím zhypnotizovat. Klika se pohla.

„Jsem akorát tak zralá na blázinec." To je prví myšlenka, která mě napadne, když sleduju, jak se závora pomalu pohybuje směrem nahoru a naprosto jistě směřuje k tomu, aby se dveře otevřely. Tahle myšlenka se však vytratí stejně rychle jako se objevila, když do místnosti vklouzne Chris a tiše jako myš ke mě přeběhne a začne mi dýkou přeřezávat provazy. Cítím nesmírnou úlevu, ale hned ji nahrazuje strach o něj. Chci na něj zařvat ať odejde a neriskuje život, ale nejsem zase tak hloupá abych to udělala, protože počítám, že by neudělal ani dva kroky a byl by tu Ripper a Kapitán po zuby ozbrojeni a připraveni zabíjet. Oba dva jsme tedy zticha a já naslouchám jakémukoli zvuku značícímu, že se hodlají ti dva vrátit. Za dveřmi je ještě pořád slyšet mumlání, ale zdá se mi, že je to jen promluva k sobě samému. To však nemusí být pravda a tak se věniju spíše povojujícím provazům, které mě tu drží. Provaz kolem zápěstí praskne a Chris se okamžitě přesune k mým kotníkům. Pozoruju ho a třu si při tom opatrně nateklá a bolavá místa, kde se mi provaz zaryl hlouběji do kůže. Na mysl mi přijde otázka, která mě neustále nutí zkoumat samu sebe. „Odpustím mu po tom, co tu pro mě udělal?" Ponořím se do sebe a snažím se vypátrat ty pocity, které ke Chrisovi chovám. Ani nevnímám, že už jsem volná a teprve až mě Chris postaví na nohy, tak se vzpamatuju. Podívá se na mě s nevyslovenou otázkou v očích a já se rozhodnu. Ano dokážu mu odpustit, ale s tou důvěrou to bude složitější. Dál se tím ale teď nemůžu zabývat a tak kývnu a oba se co nejtišeji rozběhneme k východu. Vyběhneme na ulici a chceme se rozběhnout směrem k bylinkářce. To je ale docela nemožné, když nám v cestě stojí jediný člověk, kterého jsem si už v životě nepřála spatřit. „Gabriel Damián Forester," zabručí tiše Chris a já se zmateně zamračím. Zato Ripper se vřele usměje a odhalí tak řadu dokonale rovných zubů. „Christophere! Tak rád tě zase vidím. Kdy to bylo naposled?" zeptá se a nepřestává se vesele usmívat. I na tu dálku je ale poznat, že je napjatý jako struna. Těkám pohledem z jednoho na druhého a mám pocit, že se ti dva nerozcházeli zrovna v dobrém. „Před pěti lety. Pokusil ses mě zabít," řekne Chris a nakonec se to změní v zavrčení. Zírám na ně neschopna slova a mám strach z toho co přijde. Teď už by stačila jen miska popcornu a bylo by to jako sledovat film. Jenže tohle není film ale ktutá realita a já si to moc dobře uvědomím, když mě Chris odstrčí na stranu a vzájemně se na sebe s Ripperem vrhnout. Sleduju je s vykulenýma očima a jsem nalepená na zeď co nejvíc to jde. Tohle prostě nemůže skončit dobře.

Připadá mi to jako tanec. Tedy hodně nebezpečný a zároveň nádherný tanec. Krouží kolem sebe a jejích meče opisují podivné kličky načež se do sebe zaklesnou a snaží se přetlačit. Výhody se u nich střídají a v jednu chvíli ustupuje Ripper a v další zase Chris. Pomalu ani nestíhám sledovat každý jejich pohyb ale zato si moc dobře všimnu, když Ripper nepozorovaně vytáhne dýku a naznačí úder. Chris ho chce samozřejmě vykrýt, ale tak si odhalí pravý bok a Ripper se rozmáchne načež jeho ruka s dýkou vystřelí kupředu a zabodne se do Chrise. Ten zachroptí a sesune se k zemi. Zaječím a vrhnu se k němu. Je mi jedno, že tam je Ripper a i to, že má zbraň. Mě teď jde o Chrisův život. Zachytím ho tak aby se nepraštil hlavou o zem a dám si ji do klína. Můj pohled se okamžitě přesune k dýce zabodnuté do Chrisova těla. Je to ošklivá rána, ale není smrtelná. Neznatelně vydechnu a část balvanu na mém srdci odpadne. „Tak to budou dva jednou ranou," zasyčí Ripper a rozmáchne se k poslednímu úderu a já vím, že prostě nestihnu nic udělat. V tu chvíli nemyslím. Vytěsním vše z mysli a to všetně ochromujícího strachu. Zírám na Rippera a jediná myšlenka na kterou se dokážu soustředit je to, že nás chci ochránit. Meč se pohne kupředu a mě zbývá maximálně vteřina života. „Neee," zaječím a opět jako před tím ve snu s Viktorem se moje slova stávají magickými a kolem s rozlije jasně mléčná záře.