Uvězněná v Minulosti

12. kapitola

Číslo 12 je moje nejoblíbenější, ale s lítostí musím oznámit, že tato kapitola asi tak zábavná nebude, ale i tak si ji užijte a předem děkuju za aspoň nějaký komentář či vote.
P.S. Na obrázku je Viktor.

A1isha

Stojím přitisknutá ke zdi a neopovažuju se pomalu ani dýchat. Mám pocit, že mi srdce každým okamžikem vyskočí z hrudi a že jeho tlukot musí být slyšet až někde v Indii. Jak se zdá, tak to ale není pravda a Viktor se dál nerušeně baví s Kapitánem a naprosto nemají tušení, že tu jsem. „Našel jsi ji?" zeptá se Viktor a já strnu. „Ji? To myslí mě? Nebo někoho jiného?" Přemýšlím a najednou se mi vybaví jedna část našeho rozhovoru, když jsme se setkali poprvé v tom snu. „Hmm... jsi mnohem hezčí než ona." Řekl tehdy. „Myslí teda tu, kterou zmínil ve snu o které se teď baví nebo mě?" přemýšlím dál a připadám si čím dál tím zmatenější a bezvýznamnější v této hře, kterou jsem byla nucena začít hrát. Silně semknu víčka a zaplaším ten pocit. „Našel jsem ji," zabručí Kapitán a já se nemůžu zbavit toho pocitu, že ho znám. „Vše jde podle plánu," mluví dál, a já se otřesu. Plán. Chtělo by to vědět jaký je jejich plán. „Dobrá tedy. Myslím, že o zbytku se pobavíme až mi chytíš Sandru," řekne Viktor a v jeho hlase je slyšet smích. Moje srdce v tu chvíli asi přestalo tlouct, protože to, co pocítím, když tuto větu vysloví se může rovnat chvíli před smrtí. Ochromující strach mi ve vlnách mrazu putuje po těle a já mám pocit jakoby se mi rty obalily jinovatkou. Začnu se třás jako osika a moje tělo jakoby se dostalo do jakéhosi tranzu. Nemůžu mluvit. Nemůžu nic. Jsem jako bezmocná loutka a šňůrek kolem mých končetin se může chopit kdokoli by chtěl. Na tomhle není nic přirozeného a já si to uvědomím hned o vteřinu později. Vztek nad mou neschopností a nenávist k Viktorovi zapůsobí jako oheň a já se z mrazivého sevření vykroutím. Cítím žár uprostřed hrudníku, ale nevěnuju tomu přílišnou pozornost. Pootočím hlavu a zabořím svůj pohled do ocelových očí temno mága. Na pár sekund svádíme neviditelný souboj a potom udělám první chytrou věc za tento den...dám se na útěk.

„Přiveď mi ji," uslyším Viktorův hlas a pak se chodbou rozezní druhý pár nohou klapající o podlahu. Ještě zrychlím a zahnu doprava. Nevím kam utíkám, ale je mi to jedno. Hlavně abych byla už někde daleko odsud. Znovu zahnu za roh a vybíhám do širší dlouhé chodby, kde se poprvé objeví okna. Rozběhnu se dopředu. Ke konci chodby si uvědomím, že za sebou neslyším žádné kroky. Pootočím se a moje myšlenky se potvrdí. A pak do něčeho vrazím. Tedy spíše do někoho. Kolem mého těla se omotají dlouhé ruce a sevřou mě v železném obětí, ze kterého se nemohu dostat. Překvapeně vykřiknu a zatoužím po tom, aby se stalo to, co minule v mém snu s Viktorem. „Nemáš tu být," zavrčí mi do ucha Kapitán a mě se zdá jako bych v jeho hlase zaslechla stopy starosti. Jenže ta okamžitě mizí jako jiskra vykřesaná aby zapálila zmoklé dřevo. Kapitán se pohne kupředu a mě bez větší námahy táhne sebou. Teď si opravdu připadám jako hadrová panenka, protože i když kolem sebe všude kopu a šiju sebou co to jde, tak to nemá žádný výrazný účinek. Pak mě něco napadne. Co nejsilněji se od Kapitána odstrčím a tak si zajistím kousek prostoru, který potřebuju na to, abych co nejsilněji vykopla dozadu a tím ho od sebe odtrhla. Je sice silný, ale to kam jsem ho kopla by asi složilo každého muže. Sama pro sebe se usměju a rozběhnu se někam do hradu.

Zabočit a utíkat...zabočit a utíkat. Už tohle udělám asi po desáté, když mám konečně stěstí a přede mnou se rozevře velké nádvoří, které je k mému překvapení prázdné. I přes šílené pálení plic a bodání v boku se rozběknu kolmo směrem k bráně, která je k mému štěstí otevřená. Upírám na ni zrak a nevnímám kam běžím. Jenže to je chyba. Asi v polovině nádvoří o cosi zakopnu a pak najednou padám. Nekřičím. Jsem v takovém šoku, že na to nemám ani pomyšlení. Nad sebou vidím postupně se zmenšující kruh světla a těsně před dopadem si to uvědomím. Moje poslední myšlenka než se rozmáznu na maděru je: Kdo sakra vymyslel, dávat studnu doprostřed nádvoří taková blbost! Pak ucítím náraz.

***

Vyletím do sedu a třeštím oči před sebe v němém úžasu a strachu. Cítím svůj přerývavý dech a tak začnu zhluboka dýchat. „Byl to jen sen," zašeptá tiše a konečne si uvědomím, kde to jsem. Rozhlédnu se po pokoji a zjistím, že společnost mi dělá pouze Chris, který na posteli stále klidně oddechuje, ale oči mu pod zavřenými víčky neustále kmitají ze strany na stranu, jakoby se mu zdála nějaká noční můra. Jinak je však v klidu a tak usoudím, že ho můžu na chvíli opustit. Zvednu se a protáhnu si ztuhlé svaly, které si ještě pořád nezvykly na středověký styl přespávání... nebo spíš na můj styl přespávání ve středověku. Prohnu se dozadu a cítím, jak mi pokřupaly snad všechny obratle co mám. Sen, který se mi zdál je až děsivě živý a já cítím i pomalu ustupující píchání v boku, jako bych právě skutečně před Kapitánem utíkala. Zachvěju se a vytěsním nepříjemnou myšlenku z mysli. Nakonec se rozhodnu, že se musím jít někam rozptýlit. Naposledy se rozhlédnu a zkontroluju Chrise, ale jak se zdá, tak je vše v pořádku a já vyrážím ven.

Do nosu mě udeří silná vůně koření a pečeného masa a mně jakoby naschvál zrovna v tu chvíli zakručí v břichu. Zahnu tedy za roh odkud vůně vychází a zahledím se na vysací ceduli od hospody U Naděje. Chvíli se nad tím pozastavím, protože tohle není obvyklý název pro hospodu, ale co já vím, když jsem se technicky vzato vlastně narodila o sedm století později. Nakonec nad tím pokrčím rameny a jednoduše překonám těch pár kroků, co mě dělí ode dveří a následně vtrhnu dovnitř.

Hospůdka vypadá na první pohled lehce špinavě, ale to mě neodradí. Rozhlédnu se okolo sebe a nakonec zamířím k pultu, kde pobíhá celkem vysoký, robustní chlap se zarudlými tvářemi, tak trochu větším břichem asi kolem padesátky. Sednu si na dřevěnou stoličku a chvíli ho pozoruju, jak dolešťuje poslední sklenici a následně ke mě přibíhá s nevrlým výrazem. „Co si dáte?" vyštěkne, ale já si všimnu, že je to jen maska. Lehce se pousměju a zavrtím hlavou na znamení, že nic nechci. Pokýve hlavou a odběhne někam za dveře, asi do kuchyně. Po chvíli uslyším rozčílený hlas. „Krucinál kde je zase Angelika?! Já tu holku přetrhnu jako hada. Zase si běhá někde s chlapci a na mě se dočista vykašlala!" Potom se ze dveří opět vynoří ten chlapík a v rukou nese asi šest talířů a dost s nima balancuje. Je mi ho docela líto a tak se zvednu a zamířím k němu. Než se k němu však dostanu, tak se mu jeden talíř převáží a nevyhnutelně padá k zemi. Reflexivně mi vystřelí ruka dopředu a já talíř zachytím než dopadne na zem. Pootočím ruku a udělám podivnou smyčku, díky které zůstane kaše, která je uvnitř na svém místě. Kdyby to bylo něco jiného, tak je to zaručeně na zemi, ale kaše ne. Rázně se zvednu a neoblomně se podívám na toho chlapíka. V očích se mu zračí vděk a taky velká únava. Myslím že se nemylím, když si myslím, že ta jeho Angelika ho tu nechává celé dny sama. „Potřebujete pomoct," řeknu a on se na mě podívá nejprve nechápavě a potom podezřívavě. „Kdo jsi?" zeptá se a já se usměju. „Kassandra. Vaše nová servírka," řeknu a on si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Řeknu vám to narovinu. Absolutně nemáte šabci to tu celé sám utáhnout a já vám s tím chci pomoct. Nebojte se. Už jsem to dělala a vím, co to obnáší," začnu vysvětlovat a on si mě ještě chvíli přeměřuje a pak mi do ruky vrazí všech šest talířů. Zkušeně si je na sebe naskládám, neskonale vděčná za svou brigádu jako servírka v jedné restauraci. „Je to jen na zkoušku a mimochodem jsem Leonardo," řekne a já poděkuju. Už se otáčím, když za mnou ještě křikne. „Co je to prosímtě servírka?" Začnu se smát a místo odpovědi jen pokrčím rameny a zamrkám.