They Will Never Die

8. Kapitola

Konečný titulky moc lidí nečte tak to dám sem. Omlouvám se že nejsou kapitoly. Nemám skoro vůbec čas teď. Ale pokusím se zas zabrat aby Byla tato kniha zas v plném proudu a dopsaná. A pak se vrhnu na další příběhy kterých mám hodně ale jen jako myšlenku ;)

Šli jsme po chodbě plné různých doktorů. Nikde jsme nemohli najít Minha. Už jsem začínal být hodě nervózní. To není dobrý. 

Doktoři a lidé okolo nás si šuškali, byli bezbraní. Necítil jsem se vůbec dobře, nemoc se šířila a to nenávratnou rychlostí. 

Byli jsme schovaní protože kolem probíhali vojáci. Bylo nám jasné že to Janson nenechá jen tak. Když proběhli a vzduch byl čistý tak jsme se vydali dál. 

Když jsme procházeli křižovatkou chodeb, Thomas se najednou zastavil. Udělal jsem tedy pár kroků pozpátku, stála tam. Ava Pageová. ,,Co to do frasele-" nedokáže ani doříct Nicol, ajo ona vlastně neví že žije. Koukala na ni jak na zjevení. Doktorka nám všem pohled oplácela, ale v očích jí bylo vidět nijak nezkrývané zklamání a smutek. Thomas na ni zamířil zbraní, koukl jsem se na druhou stranu ze které najednou vyšel Janson. ,,THOMASI NE!" Vykřikl jsem a zatáhl ho za roh, ozývali se výstřely. Rozběhli jsme se různými chodbami ale stále jsme se snažili držet pohromadě. 

,,MINHO?!" ,,MINHO!" řvali Thomas a Nicol pořád dokola a já jim kryl záda. Střílel jsem po všech vojácích co se objevili. Thomas za běhu vyměnil rychle tu magnetickou zbraň za normální protože mu došli náboje. Nebylo úniku. Byli ze všech stran.  Sedli jsme si za roh na zem. ,,Sakra!" zaklekl Thomy. ,,Dochází mi náboje!" oznámil Thomas. Nicol se najednou pro něco natáhne k ležícímu vojákovi. Nechápavě ji pozoruji, dokud mu něco nevytáhne z kapsy. Aktivuje to a ukáže se že je to bomba. ,,ZPÁTKY!" rozkáže a hodí ji k vojákům. Ti se na sebe jen podívají a během vteřiny už leží na zemi v elektrických šocích. ,,Hezký." pochválím ji a vydáme se dál. 

Ale sotva zajdeme za první roh už tam je další. Je jen jeden ale má zbraň a míří na nás. ,,No doprdele." řekne Nicol vedle mě. 

,,Lehněte si na zem!" rozkáže a začne dělat malé krůčky směrem k nám. My ale neplánujeme ho poslechnout a to se mu asi nelíbí. ,,ŘEK JSEM NA Z-" najednou ho někdo srazí na zem. Má asi vztek protože u toho řve jakoby na sebe poutal pozornost. Když se uklidní a koukne na nás tak víme o koho se jedná. 

,,MINHO!" řekne Nicol a rozběhne se k němu. ,,To jsem jako mrtvej, zdrogovanej a nebo seš duch?! Co to má bejt?!" řekne když ji objímá. My k nim doběhneme a smějeme se. ,,Hromadný objetí!" vykřiknu a  s Thomasem se k nim přidáme. Takhle stojíme ještě pár vteřin. ,,Měli bychom jít." prohodí Nicol která se někam kouká. Otočím se tím směrem. Blíží se k nám vojáci ale pořád jsme dost daleko. 

Rozběhneme se na druhou stranu od nich. Běžíme různýma uličkama a já už se začínám ztrácet. Doleva,doprava, rovně, doprava a takhle pořád dokola. Běžíme za Thomasem kterej nás vede. 

Vyběhneme Jansonovi přímo do náruče. ,,Dohaje!" zakleknu. Thomas rychle zareaguje a vběhne do dveří a my všichni hned za ním. Jakmile jsme všichni uvnitř tak za námi Thomas zavře dveře a zamče je. My s Minhem shodíme jakousi poličku a dáme ji k těm dveřím abychom je zatarasili. Přece jen pro případ nouze. Když se otočíme vidíme Nicol stát u prosklené zdi. ,,Asi mám nápad ale nebude se vám to líbit..." řekne. Dojdu ke sklu a kouknu dolů. Jsme minimálně 25 pater nad zemí a pod námi je obrovská vodní plocha, bůh ví jak hluboká. ,,Proč si myslím že vím co tě napadlo." řekne Thomas a podívá se na ni. Kývnou na sebe hlavou. Najednou se od dveří ozve nějaké chrčení a začnou lítat jiskry. ,,Chcou rozřezat ty dveře, musíme si pohnout!" řekne Nicol protože vidí můj nepřístupný pohled. ,,Tak fajn, Minho pomoz mi rozbít to sklo." řekne Thomas a rozejde se směrem do místnosti asi najít nějakou věc kterou to sklo plánuje rozbít. 

Chytnu Nicol za paži a posunu se s ní kousek bokem. ,,Nemyslíš to vážně že ne." řeknu a podívám se jí do očí. Odvrátí pohled a mlčí. ,,Nicol je to sebevražda." řeknu jí. Podívá se mi do očí, ale v obličeji nemá žádnou známku emocí. ,,I kdyby, aspoň budu s tebou. Chápeš jak malá šance je že to stihneme?! Už si dávno mohl mít to sérum a být vpohodě. Ale neee. Ty si musel jít. Víš ty jak se bojím že to nevyjde, že budeme moc pomalý a nestihneme to včas?!" řekne a začnou jí téct slzy. Přitáhnu si jí za pas k sobě. ,,Ššš, chápu tě, promiň." řeknu. ,,Jen o tebe nechci přijít." řekne a podívá se na mě. Utřu jí slzu z tváře a pomalu jí políbím. Kdo ví, třeba to bude naposled. 

,,Bacha!" řekne Thomas a s Minhem prohodí tím oknem nějakej obrovskej barel kterej ani nevím kde vzali. Když se koukáme jak dopadne do vody, tak se nám aspoň potvrdí že je dost hluboká na to, abychom se v ní nerozmázli jak brouci. ,,Tak jo. Na tři." řekne Nicol a chytne mě za ruku. Pevně jí ji sevřu v té své.

,,Raz."

,,Dva."

,,TŘI!" řekne, pustí se mě a skočí. Hned ji napodobím a kluci taktéž. 

Padáme volným pádem. Vlastně je to jako smrt ale volná. Nic neřešíte, jen to že cítíte vzduch okolo vás. Všechny starosti zůstali nahoře v budově a teď jsem tu jen já. Připadá mi jako by to měl být šťastný konec. Navždy spolu, parta čtyř lidí. Nejlepších kamarádů.