They Will Never Die

13. Kapitola

Nicol

Došla jsem k nim. Když jsem viděla v jakém stavu se Thomas nachází nezmohla jsem se na jediné slovo. Měl střelnou ránu v břiše a byl celý od krve. Teresa vypadala jen jako by dostala pořádnou ránu.

,,Jsme moc daleko!" zakřičím když se nám nedaří chytnout Thomase a dostat ho sem. Jdu tam! Skočila jsem za nimi. ,,Nicol ne!" ozvalo se za mnou. Hmm pozdě. Pomohla jsem Tesse a vyzvedla Thomase. ,,Ještě kousek!" řeknu a oni se ještě přiblíží. V tu nejlepší chvíli kdy vím že se to povede tak jim Thomase hodím. Vinc a další ho chytnou a vytahují ho nahoru. ,,Teď ty." řeknu a podívám se na Tessu. ,,Ne, ty běž první. Potřebují tě víc." řekne a už mi dělá takovou tu stoličku jak spojíte ruce a dá je dolu. Nic nenamítám. Dám jí do rukou jednu nohu. ,,Teď!" řekne a já vyskočím. Letím vzduchem až ucítím pevný stisk na mé ruce. Minho mě táhne nahoru. 

Když už tam jsem s nimi tak se otočím k Tesse. Vedlejší hořící budova začne padat. Narazí do té na které je Teresa. ,,Sbohem, bylo mi ctí být tvoje kamarádka." řekne mi Tess telepatií. Usmívá se a je úplně klidná. To se o mně říct nedá. ,,NEEE!" začnu křičet. Budova se pod ní hroutí a ona padá dolů. Do nekonečné propasti. 

,,Šššš, klid hej." ozve se za mnou. Otočím se k dotyčnému a je mi úplně jedno kdo to je. Začnu mu brečet do náruče. ,,To je nefér. To je tak strašně nefér." řeknu mezi tím co brečím do náruče. ,,Já vím, já vím." odpoví mi. 

Zbytek letu buď probrečím nebo prospím. 

Zjistila jsem že ostatní už ojeli lodí na to místo kam se Vinc tak dlouho chystal, a tam teď míříme. Nemám tušení kde se to nachází a je mi to jedno. 

Po příletu na místo

Už jsme tady. Když jsme přiletěli tak nás rozřadili. Děti zasvětili a řekli jim co a jak. A nás poslali se prospat, zabydlet, truchlit. Měla jsem chatku s Newtem. Pokud vás zajímá co tím myslím, tak to. Že udělali všem nějaké bydlení. Byli to malé skromné dřevostavby, ale my nic víc nepotřebovali. Vlastně tady budeme hlavně spát. Naše se nachází hodně daleko od ostatních, za jejími zády je les. Už teď vím že tam budu často chodit. 

Thomase převezli do lékařského stanoviště. Furt spal. Je mi ho vesměs i líto, ztratil někoho koho miloval. Věděla jsem přesně jak se cítí. Byla moje nejlepší kamarádka ať už udělala cokoliv. 

Večer

Všichni jsme seděli na různých lavičkách. Vinc měl zrovna nějakej proslov. Mluvil o tom jak je tohle místo pro nás nový začátek, útočiště. Za ním byl obrovský kámen. ,,Tohle je kámen." omg wooow to bych bez tebe nevěděla! Řeknu si v hlavě. ,,Sem můžete chodit truchlit, vzpomínat, najít klid v duši. Je to místo pro ty, kteří už tady být nemůžou. Ať už je to z jakého koliv důvodu. Je to jen jejich místo, tak mu vzdejme úctu minutou ticha." dořekl a všichni byli zticha, vzdávali úctu. Přesně jak řekl. Bloudili svými myšlenkami. 

Vstala jsem jako první. Vytáhla jsem z kapsy nůž. Úctu? Tak aspoň pořádně! Došla jsem k již zmíněnému kamenu. Chvíli jsem jen stáhla a hrála si s nožem v ruce. Podívala jsem se na něj a pak svůj pohled opět namířila na kámen. 

Nemám co říct, asi jen to že. Alby... my to dokázali. Dala jsem na ně pozor jak si chtěl, jsou v bezpečí. 

Koukla jsem se na své dílo. Na kameni se rýsovalo první jméno. Alby, ten kterým to všechno začalo, první kluk v labyrintu který musel celý měsíc přežít sám. Řídit ostatní aby se nezhroutili. A díky němu jsem teď tam kde jsem. 

Alby...