They Will Never Die

9. Kapitola

Když dopadnu do vody tak jsem chvíli v šoku, ale hned se vynořím a nadechnu. Vedle mě se vynořili už všichni a Thomas se dívá nahoru. Jeho pohled opětuji a vidím jak na nás zezhora kouká Janson. Thomas klasicky musí ukázat prostředníček. 

Všichni plaveme k okraji. Vylezeme ven a už si chceme všichni slavnostně otevřít flašku a jít slavit že jsme přežili. (obrazně řečeno) 

Ale před námi se objevilo několik vojáků. ,,Všichni ruce nad hlavu!" přikážou. No tak teď nás nezachrání už nikdo. ,,To si snad už děláte prdel. Tak hele, já dneska několikrát málem umřela, právě jsem mohla být placka a furt jen utíkáme. Hele nechceš být v mojí kůži tak si laskavě tu pistolku strč do p¤dele. Je ti to jasný?!" vyjede už naštvaná Nicol. ,,Uklidni se slečinko." řekne jí voják a namíří na ni zbraň. ,,Nicol ne." syknu na ní protože už se nadechuje aby mu odpověděla. 

Najednou se jeden z nich otočí a postřílí ty ostatní. Všichni stojíme jak opaření. On se pak otočí na nás a vydá se k nám. Sundá si masku. ,,G-Gally? Nechcete rovnou říct že jsou živí všichni z labyrintu?!" vyjekne Minho. ,,Bohužel tě zklameme, mimo nás dva a vás nevím o nikom kdo by žil." zkonstatuje Nicol vedle mě. ,,Ahoj Minho. Jste blázni, hádám že to byl nápad Nicol a Thomase." řekne a střídavě se na ně dívá. ,,Hele nech si to, já mám jen dobrý nápady." šťouchne do něj prstem Nicol která ani nevím jak najednou byla u něj a mířila si to pryč. ,,Měli bychom jít, hodiny tikají. TIK, TAK, TIK, TAK." Řekne a otočí se na nás protože všichni furt stojíme na stejném místě. 

Proběhli jsme obrovskou část města a konečně jsme zastavili. Sesunu se k zemi. Je to tady, v nejbližších několika minutách se začnu měnit, citím to. Navíc chvílemi se to vrací, vzpomínky. A pak mám pokaždé na pár vteřin zakalenou mysl a nemůžu se ovládat. Slyším jak Gally něco říká ale je to jakoby z dálky. Rozmazané. Začnu kašlat. 

,,Newte. Ty to dokážeš bojuj, prosím. Už jen kousek." Slyším Nicol která sedí přede mnou. Daří se mi zaostřit její obličej. Míjí se v něm strach, něha a zoufalost. ,,Jak ti je?" zeptá se Minho vedle mě. ,,Upřímně... Děsně. Ale rád tě vidím." položím mu ruku na rameno a snažím se usmát. Moc to nejde a doufám že to nevypadá až tak hrozně. ,,Kluci. Poběžím k Brendě. Vezmu sérum a vrátím se. Jsem nejrychlejší zváldnu to." řekne Nicol a už se chystá na splnění svého úkolu. Vidím jak přikývli. ,,Hned jsem zpátky, slibuju. Hlavně bojuj prosím." řekne a dá mi pusu. Pak už jen vidím jak se vzdaluje.

Nicol

Viděla jsem jak na tom je Newt. Nemohla jsem to tak nechat. Běžela jsem ulicemi, nikdy jsem takhle rychlá nebyla. Proplétala jsem se uličkami a zkratkami. Lorenc už zaútočil ale ne jen na ZLOSIN. On devastuje celé město. Tohle nebylo v plánu. O to víc přidávám do kroku. Budovi hoří a padají na zem. Všude se ozývají střeli. ,,Brendo!" zařvu do vysílačky. ,,Ano?!" ozve se. ,,Vem sérum a běž mi naproti. Nemáme čas!" odpovím jí okamžitě. ,,Jdu na to." ozve se a pak spojení končí. 

Po nějaké chvíli ji vidím jak běží přede mnou ke mně. Doběhneme k sobě. ,,Tady je sérum." rychle mi ho dá. Ani se neobtěžuju poděkovat a už letím zpátky. Nesoustředím se na nic jiného než jen na to abych byla dost rychlá. Nesmím o něj přijít. Běžím ale už nemůžu stejnou cestou. Je moc zničená. Proklínám Lorence, je to stejná zrůda jako ZLOSIN. Minula jsem kluky. Ani jsem se nesnažila jim něco říct a prostě běžela. Minho se vydal za mnou. Sprintovali jsme ani nevím kam. Prostě mi moje podvědomí říkalo kam jít jakoby přesně vědělo kde je. A já mu důvěřuji.