Červené nitě osudu ✗

Prolog

„Kdy už si konečně odpustíš, Chrisi?" zněla mi v hlavě otázka, kterou mi kdysi Chloe položila. Otázka, na kterou jsem ani po takové době neznal odpověď.

Zíral jsem na sebe do zrcadla a v duchu se ptal sám sebe, jestli někdy opravdu přijde čas se posunout dál. Ale zasloužil jsem si to vůbec? Dokázal bych vůbec ještě někoho milovat? A miloval by vůbec někdo někoho, jako jsem já?

S povzdechem jsem se zhroutil do křesla v mé ložnici a ze stolku sebral sklenku s whiskey, ze které jsem se napil. Obrovská okna, která pokrývala celou jednu zeď, mi nabízela nepřekonatelný výhled na noční město. Byl to pohled, který se mi za těch několik let stále neomrzel a rád jsem si u něj třídil myšlenky.

Ze zamyšlení mě vytrhnul vibrující telefon v mé kapse. Odložil jsem sklenku a telefon vytáhl z kapsy tepláků. „Hm?" zahučel jsem, aniž bych se podíval, kdo mi vlastně volal a unaveně jsem si protřel oči.

„Chrisi?" ozval se Lee, náš bubeník. „Jsme s Troyem v jednom fakt luxusním klubu, nepřidáš se? Je to tady parádní!"

„Ne, jsem dneska dost unavený," odmítl jsem jeho nabídku okamžitě bez přemýšlení, zatímco v telefonu se ozývaly tlumené hlasy nějakých holek a hlasitá hudba. Bylo mi úplně jasné, co to bylo za typ klubu.

„Chlape, měl by sis taky občas trochu užít," odpověděl mi zklamaně. „dodržuješ celibát jako nějaká jeptiška," poznamenal nakonec, načež jsem se jenom kysele uchechtl.

„Užijte si to," utrousil jsem a hovor položil, aniž bych to nějak dál komentoval.

Lee nebyl tak daleko od pravdy. Vážně už jsem dost možná ani nevěděl, jaké to je se někoho dotýkat. S nikým jsem nespal tak dlouho, že i pro mě samotného to bylo až těžko uvěřitelné a kdybych něco takového řekl někomu ze střední, nejspíš by se mi dotyčný brutálně vysmál, nebo by pochyboval o mém duševním zdraví.

Nedalo se říct, že bych tu potřebu neměl... Jen jsem nepotkal nikoho, s kým bych chtěl něco takového sdílet. Motalo se kolem mě tolik krásných holek, jenže ani jedna mi za to nestála.

„Možná vážně potřebuju nějaký zásah osudu," zamumlal jsem sám k sobě, jako kdybych na nějaký osud věřil a znovu upil ze sklenice. 

Přál jsem si, aby mi do cesty postavil někoho, kdo by mi konečně otevřel oči a ukázal mi, že si opravdu zasloužím odpuštění. Někoho, kdo by mě znovu naučil, jaké to je milovat.

V tu chvíli jsem neměl nejmenší ponětí, že tahle prosba bude vyslyšena a že v osud ještě jednou uvěřím.