Červené nitě osudu ✗

Kapitola jedenáctá

„Hádejte co?" vykřikl Billy, když jako střela vlítnul do studia s obrovským nadšením a zářivým úsměvem, ze kterého jsme všichni málem oslepli.

„Chtěl bych mít tolik energie, co ty," zabručel Troy, zatímco unaveně sledoval Billyho, jak téměř skáče radostí do stropu.

Troy se válel na gauči a hlavu měl položenou na Leeovo klíně. Po té oslňující náloži od Billyho si teatrálně nasadil sluneční brýle, a čekal, co z něj teda vypadne.

„Možná zkus omezit ty tvoje nekonečný pařby, budeš pak použitelnější," ušklíbl jsem se na něj a vysloužil si zvednutý prostředníček. S pobaveným úsměvem jsem zakroutil hlavou a zvedl ruce v obraném gestu, aby bylo jasné, že už ani neceknu.

Lee s očekáváním sledoval Billyho a ruku měl položenou na Troyově rameni, přičemž ho občas nepatrně a pravděpodobně bezmyšlenkovitě pohladil palcem.

Ačkoliv většinu těch pařeb absolvoval s Troyem, nikdy se to na něm moc nepodepisovalo. Měl jsem takový pocit, že to byla jeho superschopnost a byl jsem vážně rád, že se o Troye vždycky postaral.

Lee byl stejně populární jako ostatní členové kapely. Fanynky ho zbožňovaly a neskrývaly fascinaci jeho pohlednou a exotickou tváří, za kterou vděčil svým multikulturním rodičům, protože měl matku Korejku a tátu Američana. Nejspíš díky jeho pohodové povaze mu to ale nikdy nestouplo do hlavy. Lee byl jakýsi klidný středobod naší kapely, který vyvažoval chaotické povahy všech ostatních.

Na všechny ty šílený pařby chodil asi hlavně kvůli Troyovi, protože mi nikdy nepřišlo, že by ho jakkoliv těšila přítomnost všech těch lidí, kteří se kolem nich motali. Na rozdíl od Troye v tom nehledal žádnou útěchu ani únik před realitou. Prostě tam jenom byl.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mezi ním a Troyem něco dělo. Minimálně posledních pár měsíců si byli tak nějak blíž a nedokázal jsem si nevšímat těch drobných náznaků. Blízcí jsme si samozřejmě byli všichni, přece jenom jsme byli vážně pomalu jako rodina, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi tady něco unikalo.

Jakmile si Lee všiml mého pátravého pohledu, ačkoliv nebyl úmyslný, jako kdyby mu ta ruka zkameněla. Abych ho neznervózňoval, jen jsem se pousmál a obrátil pohled zpátky k Billymu. „Takže, co se stalo tak úžasnýho?"

„Budeme mít konceeeeert!" vykřikl a kdyby to šlo, z očí by mu sršely hvězdičky. V tu chvíli vypadal jako ten nejšťastnější zlatý retrívr ve vesmíru.

Najednou mě zalil příjemný pocit radosti. Šíleně dlouhou dobu jsme nehráli živě a byla nejspíš pravda, že to bylo hlavně mou vinou. Byl jsem chvílemi nepoužitelný, a tak moc bez života, že občas nevěděli, co ode mě můžou čekat a jestli něco, ačkoliv neúmyslně, neposeru nebo se nesesypu na pódiu.

Nechtěl jsem na sobě tu emoci dát znát tak moc, jak to udělal Billy, proto jsem se jen spokojeně usmál. „To je skvělý, kdy a kde?"

„Za tři měsíce to roztočíte v Barclays Center," za Billym se objevil Matt a věnoval nám povzbudivý úsměv. „Je to sice trochu na poslední chvíli, ale nepochybuju o tom, že se lístky vyprodají. Přece jenom po vás fanoušci volají už více než rok."

„Tak to abychom si mákli a představili tam naše nový album," ozval se Troy a jako kdyby mu celá ta situace dodala chybějící energii se vymrštil do sedu. Za těmi slunečními brýlemi se určitě schovávaly oči plné života.

„Tak to máme hodně co dělat," poznamenal jsem, ale v hlase mi rezonovalo odhodlání. Věděl jsem, že to dokážeme a po dlouhé době znovu ukážeme, co v nás je.