Červené nitě osudu ✗

Kapitola devátá

Stáli jsme společně pod proudem horké vody a tísnili se v té maličké sprše, zatímco naše ruce se nenasytně dotýkaly částí těla toho druhého. Klouzaly po mokré kůži, rozmazávaly sladce vonící pěnu a přejížděly po těch nejcitlivějších místech.

Opojné horko a tiché sténání nás oba unášelo mimo realitu. Někam, kde jsme byli schopni na chvíli zapomenout na tu nesnesitelnou tíhu našich srdcí. Tíhu, která nás jako kotva táhla do hlubin těch nejčernějších myšlenek a smutku, od kterého jsme se nedokázali odpoutat.

Ačkoliv bylo těžké si to přiznat, tyhle chvíle, kdy jsem se najednou cítil volný, pro mě začínaly znamenat víc a víc. Jedna část mě začínala bažit po tom, abych se konečně posunul dál, zatímco ta druhá téměř křičela, abych to vzdal a poddal se své minulosti.

Přitáhl jsem si ji blíž k sobě, prsty vjel do modré záplavy vlasů a sklonil se k jejím ústům. Začínala mě pohlcovat sobecká myšlenka. Přál jsem si, aby byla moje. Aby mě osvobodila z toho začarovaného kruhu, ve kterém jsem se motal už tolik let a nedokázal najít cestu ven.

„Chrisi," zasténala tiše mé jméno sekundu předtím, než jsem ji políbil. Dal jsem do toho polibku veškerou vášeň, kterou jsem v tu chvíli v sobě cítil. Doslova jsem se v ní topil a hodlal jsem jí do té strhující záplavy stáhnout s sebou.

Tu noc jsem si ji vzal na všech možných místech, která nám přišla do cesty. Tentokrát to ale bylo jiné, nebylo to jen o divokosti a chtíči. Bylo v tom daleko víc něhy. Ani jeden jsme nechtěli přestat. Pořád jsme neměli dost a nechtěli jsme se nechat vtáhnout zpátky do pochmurné reality, která nás neustále doháněla na každém kroku. Zůstat v tomhle snovém světě bez starostí bylo daleko snesitelnější a útulnější. Jenže nic netrvá věčně.

Když jsme konečně usínali vedle sebe a dívali se jeden druhému do očí, někde uvnitř mě se objevil hřejivý plamínek čehosi, co jsem necítil už hodně dlouho.

Pohladil jsem Tori po tváři, načež zavřela oči a vděčně se usmála. Měl jsem pocit, jako kdyby dávno zapomněla na to, jaké to je cítit něžné doteky. Chtěl jsem z ní slíbat všechny ty modřiny, které se neustále objevovaly a mizely a postarat se o to, aby se to zastavilo. Ať už se dělo cokoliv, nezasloužila si to.

Než mě stihl pohltit spánek, proběhla mi hlavou myšlenka. Musím tomu přijít na kloub.

***

Stál jsem na místě, které mi bylo bolestně povědomé. Z výšky jsem shlížel jsem na vodní hladinu, ve které se odrážela noční obloha posetá nespočtem jasně zářících hvězd a měsíc, který byl zrovna v úplňku.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že ten lom jsem znal. Vždyť jsem zíráním do té hluboké propasti strávil téměř každé léto, kdy se mě otec rozhodl zbavit alespoň na jeden měsíc v roce a hodil mě na krk Rickovi.

„Pamatuješ si to tady?" ozval se mi za zády jemný a povědomý hlas.

Leknutím jsem sebou škubnul, otočil se a spatřil dívku s téměř bílými vlasy, které jí spadaly lehce pod ramena. Kůži měla porcelánově bílou a v té tmě téměř svítila jako jakási nadpozemská bytost. Měla na sobě tenoučké, obyčejné šaty na ramínka, které vlály jako bílý závoj ve vánku. Do očí se mi vhrnuly slzy. „Mio," pronesl jsem zlomeně a nedokázal se hnout, ačkoliv jsem se za ní chtěl okamžitě rozběhnout a udělat to, co jsem měl udělat už tehdy, než jsem jí zlomil srdce.

Věnovala mi smutný úsměv a prošla kolem až na okraj propasti, kde zůstala stát a otočila se ke mně. Jen jeden malý krok vzad ji dělil od toho, aby spadla. „Začínáš zapomínat. Na mě, na tohle všechno. Opravdu mě chceš nechat jít?" zeptala se s pohledem upřeným do mých očí. Rty se jí třásly, jako kdyby v sobě statečně držela pláč.