Červené nitě osudu ✗

Kapitola osmá

„Co tady děláš?" překvapený výraz vystřídalo lehké zamračení a vydala se s chrastěním klíčů ke dveřím. „Proč nemáš zakrytý obličej?" ptala se dál a rozhlížela se kolem. Nejspíš zjišťovala, jestli si mě už někdo všiml.

„Spěchal jsem," pokrčil jsem rameny a pořád se usmíval jako idiot. Prostě jsem si nemohl pomoct.

Tori rychlostí blesku odemkla a za ruku mě vtáhla dovnitř. Stáli jsme tam proti sobě a já na ni shlížel z výšky s jedinou myšlenkou v hlavě.

„Nenapadlo tě ani na chvíli, že tě někdo na ulici pozná?" pronesla vyčítavě, než jsem ji stihl políbit a zapíchla do mě pohled ostrý jako nůž.

Za námi jsem slyšel klapnout dveře, což nás osvobodilo od rámusu, který se nesl po rušné ulici. Najednou jsme stáli skoro v úplném tichu pod tlumeným světlem, které potřebovalo smést pavučiny a vyměnit žárovku. Jeden druhému jsme se dívali upřeně do očí a snad se snažili z nich něco vyčíst. Možná nahlédnout jeden druhému do hlavy.

Její vyčítavý tón se mnou moc neudělal a ten pohled... Ten jsem si moc dobře pamatoval ještě ze střední. Přišel mi vlastně dost roztomilý. Na malou chvíli mě to vrátilo do hezkých vzpomínek.

„Spíš mi to bylo jedno," pokrčil jsem s potutelným úsměvem rameny a znovu se k ní sklonil, načež mě podruhé zastavila.

„Tobě možná, ale mně ne," ostrý pohled v očích vystřídala únava, která se jí rýsovala pod očima v podobě tmavých kruhů, jako kdyby jela v kuse už několik dní bez spánku. „Představ si ten povyk, kdyby nás někdo spolu vyfotil. Nechci mít před barákem houf paparazzi jen proto, že tady lamač dívčích srcí se uprostřed noci rozhodl, že mě poctí svou opilou přítomností," pronesla, zatímco můj obličej jemně odstrčila dlaní pryč a přivolala odrbaným tlačítkem výtah.

„Dobře, omlouvám se," povzdechl jsem si a se zklamaným výrazem se opřel zády o zeď. „Moc mi to teď nemyslí," dodal jsem a bezmyšlenkovitě vzal mezi prsty pramen jejích modrých vlasů. Byly na dotek tak hebké. Vždycky, když jsem ji viděl, jsem se jich chtěl dotknout.

„Kolik jsi toho vypil, hm?" zeptala se, aniž by se na mě podívala.

„Nevím, měli jsme pár lahví vína s Troyem," odpověděl jsem neurčitě.

„Hm, s tím vtipálkem," poznamenala a v hlase se jí ozval drobný úsměv. Potom se na mě podívala, naklonila hlavu na stranu a položila mi otázku. „Co vlastně od dnešní návštěvy očekáváš?"

Ten dotaz mě zarazil hlavně z toho důvodu, že jsem na něj nedokázal odpovědět. Nevěděl jsem jak. Vážně, co jsem od toho očekával? Co bylo tím hlavním impulsem?

Nejistě jsem se rozhlédl kolem sebe a pak se znovu zadíval na ni. „Nevím, prostě jsem tě chtěl vidět. Nemám žádný... očekávání, kromě tohohle."

Tori si s kapkou nervozity prohrábla vlasy, upřela pohled do země a pak zase zpátky na mě. Neměl jsem ponětí, co se jí honilo hlavou. Možná jsem ji vážně naštval. Možná jsem tam vážně neměl být.

Měla pravdu, nehodilo se to. Nedomyslel jsem to a nedával jsem si pozor. Vůbec jsem nevěděl, jestli o moji přítomnost stála, a ani jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem se před ní objevil kvůli svým sobeckým pocitům. Měl jsem jí alespoň zavolat.

„Asi bych měl jít," vypadlo ze mě nakonec a už jsem se chystal udělat krok ke dveřím, když v tom mě chytila za ruku.

„Počkej, já tě přece nevyháním!" vysypala ze sebe urychleně a stiskla mě ještě pevněji. „Nemyslela jsem to zle. Já... jsem vlastně ráda, že tě vidím," vyslovila svoje pocity, čímž okamžitě odvalila velký kámen z mého srdce. „I když pořádně nevím proč," dodala nakonec trochu zarputile a uhnula pohledem rychle pryč. „Chci tím říct... neodcházej."