Červené nitě osudu ✗

Kapitola čtvrtá

Měl jsem pocit, že každou chvílí exploduju a přijdu o poslední kapku rozumu, která ve mně zbyla. Byl jsem z Tori úplně hotový.

„Co se děje?" zeptala se mě překvapeně, když jsem ji odstrčil. Nemohl jsem si nevšimnout studu, který se jí na malou chvíli prohnal výrazem ve tváři.

„Tohle nejde," zakroutil jsem hlavou. „Musím jít," řekl jsem rozhodně, ale snažil jsem se spíš přesvědčit sám sebe, zatímco Tori částečně stále seděla na mém klíně.

„S tímhle?" ukázala na bouli v mém rozkroku, kde ještě před malou chvíli rajtovala.

Frustrovaně jsem se na ni podíval, pak na tu pohromu tam dole, a nakonec jsem si jenom poraženecky povzdechl. "Jo, s tímhle."

„Neblbni, takhle nikam jít nemůžeš," pronesla trochu pobaveně.

„Jsem fakt rád, že se bavíš, ale tohle je tvoje vina," vrátil jsem jí to a vrhl na ni káravý pohled. Samozřejmě to nebyla jenom její vina, mohl jsem si za to sám, měl jsem to zastavit hned na začátku. Vlastně jsem měl odejít ve chvíli, kdy přišla. Nebo ještě líp, vůbec jsem tam neměl chodit.

„Tak mě nech to dát do pořádku," pronesla, jako kdyby o nic nešlo. Jako kdyby tyhle situace řešila často.

Šokovaně jsem zíral na holku, která ačkoliv se vzhledově téměř nezměnila, absolutně jsem ji nepoznával. "Tori, já se s tebou nevyspím," oznámil jsem jí ochraptělým hlasem a sám sebe obdivoval, jak dlouho jsem byl schopný odolávat. Vypadala jako sen, doslova.

"Řekni mi jeden jediný dobrý důvod, proč ne," nenechala se odbýt.

"Protože... to není správný," odpověděl jsem a okamžitě mi došlo, jak chabě ta odpověď zněla.

"To je všechno?" ušklíbla se. "Děláš drahoty jako nějaká holka."

"Někdo z nás dvou musí mít rozum," stál jsem si pořád za svým s pohledem uvězněným v jejích očích, které mě doslova pohlcovaly, a to pro mě dělalo celou situaci mnohem obtížnější.

Tori se mi líbila od první chvíle, kdy jsem spatřil její nezvyklou barvu vlasů a její zranitelný úsměv schovaný za fasádou drsné holky, kterou jsem okamžitě prohlédl, protože jsem nosil stejnou masku. Měl jsem rád i uštěpačnost, kterou na mě nikdy nešetřila, ale respektoval jsem její vztah s Lucasem. Tak nějak jsem z nich měl vždycky pocit, že k sobě patřili. A teď, když jsem se topil v její přítomnosti a měl ji k sobě blíž než kdykoliv jindy, se mi všechny tyhle vzpomínky a pocity vracely.

"Řekni, kdy naposledy jsi s někým spal? Chováš se jako panic," vytrhla mě ze zamyšlení.

"Nechovám," ohradil jsem se už trochu dotčeně a uhnul na chvíli pohledem. Tohle jsem slýchal až podezřele často. "A vůbec, na to, jak jsi mi včera dala košem dneska dost mluvíš."

"Včera bylo včera," pokrčila rameny. "Dneska je dneska."

Věděl jsem, že jestli to mělo ještě chvíli pokračoval, byl bych absolutně v koncích. Nakonec bych se s ní vážně vyspal, a ačkoliv by na tom možná nebylo nic špatného, vzhledem k tomu, že jsem byl sám, prostě se mi to nezdálo správné. Nešlo tady o cizí holku, byla to Tori.

Najednou mě přepadla nehezká myšlenka toho, že když to dneska nebudu já, nejspíš to bude někdo jiný. A s tím jsem se z nějakého důvodu nedokázal smířit.

„Tak jo, to by stačilo. Jdeme," oznámil jsem jí. Přiměl jsem ji ze mě slézt a vzápětí jsem ze sebe stáhl dlouhou mikinu a přehodil ji přes ni.