Červené nitě osudu ✗

Kapitola šestá

„Nevím, jestli se mi jenom zdáš, nebo jsi vážně tady..." pronesl jsem a bezmyšlenkovitě vzal do ruky pramen těch zvláštně modrých vlasů a sklouzl po něm, jako kdybych si tím chtěl ověřit, že tam skutečně stála. Její vlasy byly na dotek jemné jako hedvábí. 

Loktem jsem se opíral o futra a skláněl se nad ní. Bez těch šíleně vysokých podpatků byla oproti mně vážně maličká. Dívala se na mě s hlavou nakloněnou ke straně a zjevně přemýšlela nad tím, co na to měla říct.

Děsně jí to slušelo... Ostatně jako vždycky. Tori se oblékala po svém, už na střední často nosila oblečení, kterým se odlišovala od ostatních. Většinou se jednalo o kousky s nádechem punku a asi nikdy jsem ji neviděl ve veselých barvách bez kapky černé.

„Možná, že tohle tě přesvědčí," zaznělo tiše z jejích úst. Potom si stoupla na špičky a za triko si mě přitáhla k sobě. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, ucítil jsem její měkké rty na těch mých. Tentokrát už to nebyla jenom provokace. Žádné šimrání ale opravdový polibek, ze kterého mi šla hlava kolem.

Překvapením jsem skoro ztuhl, nečekal jsem to. Když slabě skousla můj spodní ret, z úst se mi vydral téměř neslyšitelný vzdech. Neovládl jsem se, vzal jsem do dlaní její tvář a polibek prohloubil. Nešlo o něžné, romantické polibky plné citu. Byly spíše dravé, jako kdyby v nás obou explodovala neukojitelná touha a my nevěděli, co s ní.

Aniž bychom se oddělili, zatáhl jsem ji dovnitř. Tori mě silou strčila na dveře, které se pod tím náporem hlasitě zaklaply. Z nohou rychle sklepala boty, zatímco jsme se neobratně přesouvali dál do bytu, který byl pohlcen noční tmou.

Byl jsem z ní úplně mimo. Tentokrát už jsem věděl naprosto jistě, že se neovládnu. Nebylo to jenom tím, že jsem z nedostatku spánku už ani pořádně nevěděl, co dělám, a že jsem neměl ani sílu s tím cokoliv udělat. Uvnitř jsem cítil, že možná přesně tohle jsem vážně potřeboval už děsivě dlouho. Připomenout si, jaké je to cítit něčí blízkost. I když v tom nebyla láska.

V hlavě jsem měl jenom ji, její rty a tiché vzdechy, které vydávala mezi polibky. Voněla jako luční kvítí. Stačilo zavřít oči a dokázal jsem si živě představit, že jsme někde úplně jinde.

Tori mi prsty vjížděla do delších vlasů a občas za ně tahala, čímž akorát prohlubovala chtíč, který ve mně neustále rostl. Nakonec jsem ji chytil pod zadkem a zvedl ji. Objala mě stehny kolem pasu a držela se mě jako klíště, zatímco svými rty nepřestávaly okupovat ty moje.

V ložnici jsem ji položil do načechraných peřin a vzrušením snad ani nedýchal.

Tori se do mě vpíjela očima, zatímco těžce oddechovala. „Budeš se na mě jenom dívat?" zeptala se ochraptěle, když jsem se opřel dlaněmi vedle jejího obličeje a hladově si ji prohlížel, jako kdybych pod sebou měl svoji kořist.

„Když to tak budeš chtít," odvětil jsem s pohledem uvězněným v jejich očích, které ve svitu měsíce působily neobyčejně. Byla to samozřejmě lež, nevydržel bych se jenom dívat. Tentokrát už opravdu ne.

„Myslím, že tohle nechceme ani jeden," pronesla s nepatrným úsměvem. „Měli bychom dokončit to, co jsi posledně zarazil. Dneska snad neutečeš, jako vyděšený štěně," šibalsky se ušklíbla.

„Nebyl jsem vyděšený," zamračil jsem se na ni, zatímco jsem prsty přejel po jejím hladkém, studeném stehně a pomalu jí tak vyhrnoval černé šaty nahoru. Nebyl jsem si jistý, jestli to dělala schválně nebo podvědomě, ale nepatrným, ladným pohybem mi šla naproti, jako kdyby mi dávala tiché svolení.