Červené nitě osudu ✗

Kapitola první

"Pro koho ten dnešní rozhovor vůbec má být? Poslední dobou toho bylo tolik, že mi to všechno splývá," zeptal se Troy po tom, co potáhl z cigarety a vyfoukl obláček kouře. Vypadal unaveněji než obvykle. Poslední dobou byl jako přejetý parním válcem, i když se to pokoušel schovat pod tou svoji masku frajírka a věčné vtipkování.

"Vlastně ani nevím, Matt říkal, že je to nějaký menší časopis, ale o tuhle schůzku usilovali už dlouho, tak jim na to nakonec kývl," odpověděl jsem s pohledem uvězněným v někde v dálce, aniž bych pořádně vnímal, na co se vůbec dívám.

Stáli jsme na balkoně, a zatímco Troy kouřil, já mu jenom dělal společnost. Kdybych řekl, že jsem přestal kouřit úplně, tak bych lhal. Uvědomoval jsem si, že to bylo špatné, ale byly chvíle, kde jsem si to nedokázal odepřít i přes veškeré výčitky.

"No jo," odvětil prázdně a cigaretu típl do skleněného popelníku. "Tak asi pomalu půjdeme, ne?" už se chystal otevřít balkonové dveře, ale zastavil jsem ho.

"Troyi, je všechno v pohodě? Vypadáš hrozně... vyčerpaně."

V odpověď mi přišlo pokrčení ramen. Moc dobře věděl, že přede mnou si na nic nemusel hrát, byli jsme jako rodina. "Vlastně nevím, pořád se přes to nějak nedokážu přenést..."

"Myslíš Chloe?" zeptal jsem se po chvíli rozmýšlení.

"Hm," přikývl tiše a odtáhl ruku ode dveří. "Není to tak, že bych jim to nepřál. Já vážně chci, aby byli oba šťastní, jen... Je těžký se vzdát někoho, koho fakt miluješ. Už je to přes rok a stejně to bolí pořád stejně. Je jedno, s kolika lidmi se vyspím ať už jsou to ženský nebo chlapi, nebo kolik večerů strávím v klubech ve snaze na ni zapomenout. Nic mi nepomáhá."

"To je naprosto pochopitelný," pokusil jsem se na něj povzbudivě usmát. "Třeba se objeví někdo, kdo tě konečně přiměje začít myslet na něco úplně jiného. Moc bych ti to přál."

"Jo... to já tobě taky," Troy pokrčil rameny a s nepatrným pokusem o úsměv se vrátil dovnitř, zatímco já stál ještě chvíli venku a přemýšlel nad tím, jestli něco takového bylo vůbec možné.

***

"Tak už si pohněte," popoháněl jsem kluky, kteří zrovna tahali z Billyho, kdy konečně požádá Sky, jeho přítelkyni, o ruku. Táhli se jak smrad nekonečně dlouhou chodbou, která byla orámována mnohými dveřmi, přičemž většina z nich vedla do zasedaček. "Kdo ví, jak dlouho už tam na nás ta holka čeká."

"Doufám, že to aspoň bude nějaká fešanda," Troy vyřkl svoje přání s potutelným úsměvem, zatímco kráčel po mém boku s rukama za hlavou a opravdu se snažil vypadat bezstarostně.

S napůl pobaveným a napůl unaveným povzdechem jsem se zastavil před jedněmi z mnoha dveří a chytil je za kliku. Když jsem je konečně otevřel, spatřil jsem tam sedět nepřehlédnutelnou holku v černém klobouku, z pod kterého jí k pasu spadaly světle modré prameny vlnitých vlasů a na rameni měla nepřehlédnutelné tetování modrých sedmikrásek. Bylo to jako kdybych se na pár krátkých sekund lusknutím prstů vrátil znovu na střední.

Zíral jsem na ni jako na zjevení, zatímco ona na mě upírala své unavené oči, ve kterých chyběla jakákoliv jiskra, kterou jsem si u ní živě pamatoval.

"Tori?" vypadlo ze mě po chvilce a najednou se na mě upřely další tři páry zvědavých očí. Vážně to byla ona? Vypadala úplně stejně a zároveň taky úplně jinak.

"Ahoj," odvětila po další chvilce zírání a mně v uších zazvonil její hlas jako další hezká vzpomínka.

Najednou jsem pocítil obrovskou potřebu na ni vychrlit milion otázek o tom, proč a kam tehdy zmizela. Proč nepřišla ani na Lucasův pohřeb a přerušila se všemi veškerý kontakt. Ale překonal jsem se a radši neřekl nic.