Červené nitě osudu ✗

Kapitola pátá

V tichosti jsem hladil Tori po hebkých, modrých vlasech. Usnula schoulená na gauči s hlavou položenou na mém klíně. Připomínala mi raněnou divokou kočku, která se toulala městem hledajíc nějaké místo, kde by se mohla ukrýt a alespoň na malou chvíli si odpočinout.

Tvář měla zmáčenou slzami, které jí rozmazaly řasenku, po níž zbyly jenom černé šmouhy. I přes to vypadala tak krásně, že mi to vyráželo dech. Tori byla neobyčejná, jiná než všechny ostatní holky. Měl jsem z ní podobný pocit, jako kdysi z Mii. Každá byla jiná, přesto se mi zdálo, že je něco spojovalo.

Nakonec jsem se opatrně zvedl a v duchu doufal, že ji neprobudím. Jemně jsem ji vzal do náruče, načež něco tiše zamumlala, ale neprobrala se. Odnesl jsem ji do ložnice a uložil do saténových peřin.

S povzdechem jsem potom odešel do koupelny a pod proudem horké vody hledal útěchu. Netušil jsem, jak Tori pomoct vyhrabat ze všech těch sraček, když jsem sám stál v podobné, bezedné propasti plné temnoty.

„Vykašlal ses na mě," zazněl mi hlavou Miin hlas, jako kdyby stála hned vedle mě. Skoro jsem měl i pocit, že cítím její ostrý pohled v zádech. „Opustil jsi mě v té nejhorší chvíli," slova se mi hlavě odrážela jako nekonečná ozvěna. „Nikdy ti to nezapomenu!"

Prázdně jsem zíral před sebe a prameny horké vody mi stékaly po tváři i po těle. Nebylo to poprvé, kdy jsem v hlavě zaslechl tahle slova. Vlastně jsem je slýchal už roky, a i když jsem moc dobře věděl, že by mi Mia nic takového nikdy neřekla, a že to byly jenom moje výčitky a vnitřní pocit viny, nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to všechno skutečné. Konec konců, všechno to byla pravda. Udělal jsem chybu, která se nedala napravit ani odpustit.

Po dlouhé sprše jsem přejel dlaní po zamlženém zrcadle a pozoroval svůj odraz. Pod očima se mi rýsovaly tmavé kruhy, vypadal jsem vlastně docela děsivě, jako kdybych vůbec nespal, což taky nebylo daleko od pravdy.

Nakonec jsem se oblékl do tepláků, ve kterých jsem běžně spal a koupelnu v tichosti opustil.

Tori stále klidně oddechovala zachumlaná do peřin. Chvíli jsem uvažoval nad tím, jestli si k ní mám lehnout nebo ne. Bylo mi jasné, že ráno z toho nebude nadšená, ale posléze jsem nad tím mávl rukou a lehl si hned vedle ní. Byl jsem k smrti unavený, fyzicky i psychicky.

Skoro jako kdyby Tori cítila moji přítomnost, otočila se ke mně čelem a přitulila se ke mně. Trochu vyděšeně jsem ji chvíli pozoroval, ale nakonec jsem ji takhle nechal být. Přehodil jsem přes nás přikrývku a položil jí ochranitelsky ruku kolem pasu. Netrvalo to dlouho a upadl jsem do hlubokého spánku. Tak hlubokého a klidného, jako už dlouho ne.

***

Ráno mě jako obvykle probudily ostré sluneční paprsky. Chtěl jsem se otočit, ale najednou mi došlo, že vedle mě leží Tori a začal jsem trochu panikařit. Tak nějak jsem tušil, že jestli se probudí a dojde jí, že jsme se k sobě celou noc tulili, dá mi pořádnou ránu nebo něco podobného a s panikou uteče.

„Mm," něco broukla a začala otevírat oči. Nejspíš ji probudilo to, že jsem  sebou trochu škubnul.

Chvíli jsem na ni jen zkameněle civěl. Potom mě napadlo předstírat, že ještě pořád spím a o ničem nevím, ale na to bylo už moc pozdě. Tori na mě kulila ty její velké, hnědé oči a zmateně párkrát zamrkala, jako kdyby si myslela, že se jí jenom zdám.

„Dobré ráno," bylo to jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli dokázal nervózně vysoukat.

„D-dobré," vykoktala trochu zaraženě a mírně se odtáhla. „Já... jsem usnula?"