Červené nitě osudu ✗

Kapitola třetí

„Je všechno v pořádku?" ozval se z telefonu Mattův starostlivý hlas. Byl zrovna na služební cestě, ale zpráva o mé neschopnosti se soustředit a celkově pracovat se zjevně už stihla roznést. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti, moc dobře jsem totiž věděl, že těch měl už takhle dost.

„Všechno je v pohodě," zalhal jsem okamžitě a ne zrovna moc přesvědčivě. Nebyl jsem moc dobrý lhář. Nakonec jsem se rozhodl částečně přiznat barvu. „Jsem jenom... trochu mimo."

„Trochu mimo? Stalo se něco?"

„To je na delší povídání," odvětil jsem unaveně a sebral šedý, huňatý polštář, který se válel vedle mě. Přivinul jsem si ho do náruče a nervózně podupával chodidly na chlupatém koberci.

„Na chvíli vytáhnu paty z města a už se mi tam hroutíte," poznamenal a z hlasu bylo slyšet, že se usmívá. Po chvilce ticha, která následovala, si Matt povzdechl. „Myslím, že by sis měl dát pauzu. Vlastně nejen ty."

„Jo, tu jsme si dali na dva dny."

„Já myslím opravdovou pauzu, Chrisi. Nepamatuju si, kdy naposledy jste všichni měli delší volno."

„Počkej, Matte, já jsem vážně v pohodě. Do dvou dnů se dám dohromady a zase to rozjedeme!" vyhrknul jsem trochu vyděšeně a zvedl se z pohodlného gauče. Nechtěl jsem si dát dlouhou pauzu. Potřeboval jsem se něčím zaměstnat.

„Nejde jenom o pár horších dní, Chrisi. Poslední měsíce z tebe mizí jiskra a já o tebe mám vážně strach, Chloe taky. Tímhle tempem se zničíš, a to já nedovolím. Tvůj život se točí jenom kolem kapely."

„Protože kapela je můj život," vydechl jsem frustrovaně a rázoval si to po obýváku ze strany na stranu. „Nic jiného nemám, Matte."

„Možná, že přesně to je ten problém, Chrisi. Splnit si sny je krásná věc, ale není to všechno. V životě potřebuješ daleko víc a myslím, že oba víme, o čem mluvím."

„Matte..." pokusil jsem se něco říct na protest, ale nakonec ze mě nevyšlo vůbec nic. Věděl jsem, že v mém životě něco chybí. Dokonce jsem vědel, co přesně to je, ale netušil jsem, jak s tím něco udělat.

„Chrisi, měl by sis už konečně dovolit žít."

„Já..." další marný pokus něco ze sebe vypustit.

„Nejsi na to sám, víš, že za námi můžeš kdykoliv přijít. S čímkoliv, jasný?" promluvil ke mně vlídně po další minutě ticha.

„Já vím, díky," vysoukal jsem ze sebe pochmurně odpověď.

Matt si tiše povzdechl. „Rozhodl jsem se vám všem dát měsíční volno, ostatní už o tom vědí, všichni souhlasili."

„Měsíc?" zaskuhral jsem a zastavil se u jednoho z mnoha oken. Byla sice už dávno noc, ale život se v tomhle městě nikdy nezastavil.

„Zkus ten čas využít a udělej pro sebe něco dobrého, ano?"

„Dobře," souhlasil jsem, aniž bych alespoň tušil, jak s tím časem naložím a opřel si čelo o okno. „Dobrou noc," pronesl jsem do ticha bytu a hovor ukončil.

Telefon jsem frustrovaně odhodil někam na gauč a tiše zaklel. Volno bylo to poslední, o co jsem stál. Potřeboval jsem něco dělat, nechtěl jsem si nechat žádný prostor pro přemýšlení.

***

Následujícího rána mě vzbudil příchozí hovor. Rozmrzele jsem se podíval, kdo mi volal, ale sotva jsem to jméno přečetl.