Červené nitě osudu ✗

Kapitola desátá

Seděl jsem na gauči s kytarou a broukal si tóny písničky, kterou jsem právě dával dohromady. Byl to takový můj tajný projekt, o kterém nevěděli ani kluci z kapely. Nebyl jsem si ani jistý, někdy tu písničku někdy dokončím. Ale uvnitř mě to neskutečně naplňovalo a dělalo mi to radost jako už dlouhou dobu nic jiného.

„Nová písnička?" ozval se mi za zády Toriin rozespalý hlas.

Rychle jsem se otočil a podíval se na tu modrovlasou krásku. Měla srandovně rozcuchané vlasy a na sobě moje vytahané triko. Z jejího pohledu bylo jasné, že se mě teprve snažila zaostřit, protože po probuzení obvykle viděla všechno rozmazaně a několikrát se kvůli tomu málem přerazila o nábytek nebo zakopla o roh koberce.

„No... tak něco," zabrblal jsem a odložil kytaru. „Měla bys ještě spát, dneska toho budeš mít hodně," poznamenal jsem nespokojeně se podíval na hodiny, které ukazovaly teprve devátou ranní, což znamenalo, že spala asi 3 hodiny. Byl jsem si moc dobře vědom toho, jak se neustále přepínala a běhala z práce do práce...

„Já vím, ale když už jsem tady, tak si tě chci trochu užít," pokrčila rameny a zmizela v koupelně.

Pocítil jsem příjemné šimrání v žaludku a sám pro sebe jsem se spokojeně pousmál. Už jsme to spolu takhle táhli měsíc a Tori se mi otvírala čím dál víc. Pořád o sobě nechtěla moc mluvit, ale byla ke mně daleko vřelejší. Připadal jsem si, jako kdyby se mi podařilo trochu ochočit divokou kočku. Trávili jsme spolu většinu volného času, povídali si, jedli spolu, spali spolu, ale nijak jsme to nepojmenovali. Ani jeden jsme se k tomu neměli a nejspíš nám to tak vyhovovalo oběma.

Ačkoliv bychom to ani jeden nejspíš nikdy nepřiznali nahlas, byli jsme si vzájemně podporou a jeden držel toho druhého nad temnou vodou, ve které bychom se jinak nejspíš oba pomalu ale jistě utopili. Aspoň já to tak vnímal, ale Tori jsem neviděl do hlavy a občas bylo těžké odhadnout, co si opravdu myslí. Dávala si sakra záležet na tom, aby moc nedávala najevo city.

Zvedl jsem se a šel jí připravit to, co měla ráno nejraději. Trochu kafe se značnou dávkou našlehaného mléka a hromadou cukru.

„Děkuju za kafíčko" zívla si a pronesla, když se za mnou vrátila do kuchyně a letmo mě pohladila po zádech.

„Tomuhle se snad ani kafe říkat nedá," uculil jsem se a podal jí hrnek.

„Jinak mi to nechutná," vysvětlila a vyhoupla se na linku, kde se usadila a spokojeně se napila s těma nezvykle mahagonovýma očima opřenýma do mých.

„Tak to bys možná měla pít spíš kakao," dobíral jsem si jí a vysloužil si otrávený pohled. „Ale no tak," pronesl jsem a přesunul se mezi její stehna. Zastrčil jsem jí za ucho pramen modrých vlasů a pohladil ji po tváři. Tyhle drobné doteky pro nás byly čím dál častější.

„Chrisi Haydene, koleduješ si o malér," řekla ochraptělým, ještě stále rozespalým hlasem a lýtky si mě přitlačila k sobě ještě blíž.

„Měl bych se bát?" zeptal jsem se a vážně balancoval na hraně mezi smíchem a nadržeností, která mě přepadla díky vzniklé blízkosti.

Místo odpovědi si mě přitáhla do polibku. Chutnala po kafi a zubní pastě a já si v tu chvíli prostě nedokázal představit nic chutnějšího. Celé moje tělo se mohlo zbláznit vždycky, když se mě dotkla. Skoro jako kdyby to bylo pokaždé poprvé.

Moje ruce jí vklouzly pod triko a vzápětí jsem zjistil, že nic jiného na sobě nemá, což mě vzrušilo ještě víc. V polibku jsem ucítil, jak se usmívá, jako kdyby přesně věděla, že to takhle dopadne.