Cookbook of Bitterness✔️

1. kapitola - EREN

Na světě je jeden človíček, kterého si neskutečně vážím. Přestože je to ještě pískle, mladší téměř o tři dekády, přesto mě dokáže rozesmát, když je mi smutno, povzbudit, když se nedaří a prokecat se mnou kolikrát celá odpoledne, místo toho, aby se coural někde se svými vrstevníky. Děkuji za toto netradiční přátelství, za dlouhé hodiny, které stráví psaním se mnou, za jeho smysl pro humor, za neuvěřitelný optimismus, který z něj vyzařuje. Tímto mu věnuji tuto povídku k narozeninám.

Děkuji za všechen čas, který mi věnuješ King_of_deathtown.

„Jaegere!"

Ostrý hlas našeho chefa se rozléhal kuchyní každou chvíli, ale oslovení mého jména se mnou trhlo tak, že jsem se málem spálil rozžhaveným olejem, který jsem měl nachystaný na smažení skvostného kusu lososa.

„Ano, chefe?" přikrčil jsem se a rychle hloubal nad tím, co jsem zase pokazil.

„Do tohohle rybníku oleje chceš dát lososa?" řval na mě tak, až se hrnce visící nade mnou otřásaly. „To ho chceš utopit nebo co? Do hajzlu, jdi mi z očí..."

Sebral mi pánev tak prudce, že jemu i mně pár kapek žhnoucího oleje vystříklo na ruku. On se ani nehnul a začal pracovat na lososovi, který už měl být za pár chvil na stole před zákazníkem, ale já jsem trpěl. Vrazil jsem ruce pod studenou vodu a protočil oči úlevou.

„A co mám teda dělat, chefe?" fňuknul jsem téměř neslyšně.

On, zručně pokládaje další růžovou rybu na pánev, se na mě otočil: „Netuším! S tvými schopnostmi, netuším! Ty jsi dobrý tak na to loupat mrkev a škrabat brambory. Tam je tvoje místo! A mám dojem, že i to jsi schopný zkurvit!"

Kroutil hlavou, ale soustředil se již plně na svou práci a na otázky ostatních kuchařů, kteří u něj měli aspoň trochu úcty. Tedy, úctu on necítil nejspíš k nikomu, ale mě vyloženě nesnášel. Neustále bylo všechno špatně a včera mi dokonce připravený talíř hodil pod nohy s jízlivou poznámkou, že tohle nemůžu postavit před zákazníka.

Cítil jsem se nedoceněný. Možná nedělám všechno tak skvěle jako on, ale myslím si, že má jídla jsou dobrá, správně udělaná, ale podle jeho měřítek jsem nýmand, který do kuchyně vůbec nepatří.

Dělal jsem už v několika restauracích, i v těch lepších, v jedné malé dokonce na chvíli šéfkuchaře. Ale tady? Cítím se jako největší odpad. Viděl jsem oči ostatních, v jedněch byl soucit, v jiných jen pohrdání, ale na nich mi nezáleželo, to jemu jsem chtěl dokázat, že jsem dobrý, že zvládnu uvařit skvělá jídla, která jsou hodna této restaurace. Také proto mě pan Smith zaměstnal - protože mi věřil...

To jsem ještě netušil, že má šéfkuchaře totálního idiota, kterému není nikdy nic dobré...

***

„Erwine, ty idiote, cos to vzal za dementa, vždyť je úplně vypatlaný, neví vůbec nic! Naprosté základy jdou mimo něj. Já se ho bojím poslat krájet zeleninu! To sis vážně myslel, že tohle nemehlo si v kuchyni nechám?" slyšel jsem opět jeho jízlivý hlas. Bylo mu úplně jedno, že takhle mluví se svým chlebodárcem.

Bylo mi jasné, že si je svým postem naprosto jistý a jako jediný si může dovolit seřvat i nejvyššího šéfa a majitele této restaurace a hotelu. Ona totiž na šéfkuchaři Levim Ackermanovi stála a pan Smith to dobře věděl.

To Ackerman to tady vede!

Nevyhodil by ho, a i kdyby už jeho nadřazenost snést nemohl, Ackermanova kuchařská pověst byla vyhlášená. V gastronomickém světě byl prostě jednička, a restaurace, která měla na jídelním lístku jeho jméno si mohla být jistá, že bude mít vždycky plno. Mohla si určovat ceny a nikdo nebrblal. Smith by ho nikdy nevyhodil, musel by odejít sám...