Cookbook of Bitterness✔️

11. kapitola - EREN

Bylo mi do pláče, když jsem viděl jejich spokojené tváře, smějící se na sebe. Levi se jen ušklíbl na syna, který do sebe labužnicky ládoval horkou čokoládu a já... já jsem seděl u malého piva smutný, jako by mi uletěly včely. Levi se se mnou vůbec nepokoušel mluvit a Isabell to po pár neúspěšných pokusech o vtažení do rozhovoru vzdala taky. Měl bych se sebrat a jít domů. Připadal jsem si jako páté kolo u vozu, i když jsem věděl, že si za to mohu sám. Nedokázal jsem se však s nimi bavit a uvědomil jsem si, že vlastně nemám zapotřebí se trápit pohledem na jejich veselé tváře. Vždycky s ní byl mnohem uvolněnější než s kýmkoliv jiným, a proto mi bylo jasné, že tento jejich vztah byl pro něj trefa do černého. Nikdo další dospělý na něj neměl takový vliv, aby jeho tvář tak lehce rozesmál, další pak byl už jen jeho syn. Na toho jsem žárlit nemusel, ale na tu světlovlasou drobnou energickou dívku s očima zelenýma jako jarní tráva, té jsem teď záviděl, že bude mít mého guru jeden a s největší pravděpodobností dalších milion večerů jen sama pro sebe.

Přesto jsem se na ni nedokázal mračit. Věděl jsem totiž, že tak je to pro všechny lepší. Pro Leviho, pro ni, a o Marwinovi ani nemluvím. Potřeboval mámu, kterou jsem mu já nahradit nemohl. Připadal jsem si spíš jako jeho starší bratr a myslím, že on mě tak i bral. Ale dělat mu mámu? A Levi bude vždycky preferovat to, co je pro jeho dítě nejlepší. Zvlášť, když to v Marwinově životě bylo dosud dost divoké, jak jsem zjistil z několika rozhovorů. Jeho pravá máma nebyla zrovna příkladná. Levi byl, a proto chtěl pro něj jen to nejlepší. A to já, jako jeho potenciální partner rozhodně nebyl. Měl bych se s tím smířit a to brzy, nebo mě z těchto úvah za chvíli přeskočí.

V mém zamyšlení jsem si uvědomil, že na mě Levi mluví.

„Myslíš, že bys mohl, Erene?"

„Co?... Cože? Omlouvám se, zamyslel jsem se a neposlouchal jsem vás."

„Vím, že máš zítra večer ještě taky volno. Jestli nemáš žádné plány, mohl bys pohlídat Marwina? Zaplatím ti to a vydyndám ti ty dva dny placeného volna, které jsi sice nevyhrál, ale zasloužíš si je stejně jako Winie fish and chips."

„Ale jo, platit mi nic nemusíte, jsem s Marwinem rád, jen ty dva dny volna bych bral. Chtěl bych se příští měsíc stěhovat..."

„Super, díky," usmál se na mě a já jsem mu v tu chvíli odpustil i to rande, ačkoliv mi za pár sekund došlo, že to hlídání potřebuje právě z tohoto důvodu.

Marwin jen spokojeně seděl a nadšeně pořád něco drmolil. Netušil jsem, jak budu schopný se mu zítra věnovat, když budu neustále přemýšlet nad tím, že jeho otec, do kterého jsem zamilovaný až po uši, někde toká se svou vyvolenou. Ale za ty dva dny volna mi to stálo, a taky... stejně jsem nebyl schopný Levimu nic odmítnout. Udělal bych to pro něj tak jako tak, ačkoliv mi to trhalo srdce.

Druhý den jsem mu odpoledne volal, ať pro mě nejezdí, že mám ve městě nějaké zařizování, a pak si udělám procházku po pláži.

Měl jsem všechno oběhnuté překvapivě rychle, a tak jsem se coural po ještě mokré pláži, ze které jen nedávno klesla voda po přílivu, a hledal zkameněliny, které nejsou tak těžké na whitbyských plážích najít. Museli tady hromadně vymřít a zkamenět. Kdoví, co se tu před miliony let stalo. Nic jsem o těchto věcech nevěděl, přesto mě potěšilo, když jsem jednu krásnou fosilii našel.

Měl jsem z toho takovou radost, že jsem zrychlil chůzi, v ruce pevně svíraje ten starodávný šutr, na němž byl krásně otištěný trilobit. Začal jsem se na večer s Marwinem těšit. Chtěl bych mu ho dát a tušil jsem, že z něj bude mít radost. Slyšel jsem je nedávno, jak se o tomto spolu bavili. Levi ho tehdy odbyl, že nemá šanci něco takového najít a ať na nějakou výpravu za šutry zapomene, že tolik volna nemá.