Cookbook of Bitterness✔️

18. kapitola - LEVI

Netušil jsem, co jsem si myslel ve chvíli, kdy jsem na něj chtěl vyjet s netypickou žádostí o sex. Rozhodně jsem však po vyslovení prvních slov ztratil odvahu, a hlavně se mi vrátil zdravý rozum. Jenže on se na mě díval a chtěl vědět, co bych potřeboval zjistit...

Pochopitelně, když kvůli tomu musel strávit večer s někým jako jsem byl já. Mohl si doma v klidu číst, nebo jít na pivko, a teď tu seděl, úplně zbytečně, s člověkem, se kterým se nejspíš necítil úplně v pohodě.

Viděl jsem na něm tu nervozitu. A proto jsem rychle musel něco vymyslet. Něco, co by mu mohlo připadat uvěřitelné.

„Potřeboval jsem zjistit, jestli bys byl schopen dělat mi zástupce."

„Co?" vytřeštil na mě oči. „Já? Ne, to nejde. Já bych tohle nezvládl. Tohle ne... To jste se mě mohl zeptat i v kuchyni."

„Já se tě nepotřebuju ptát, já to potřebuju zjistit, jestli bys byl schopen, pakliže ano, prostě to přijmeš."

„Já, já neumím být jako vy nebo Hanji, já nejsem vůdčí typ, nikdo by mě neposlouchal."

„Ale poslouchal! S tím by ses trápit nemusel, to bych si už zařídil já, nicméně teď to pusť z hlavy."

„Jenže já nechci! Nepřijmu to, i kdybyste se nakrásně rozmyslel, že bych toho byl schopný. Vyhovuje mi to tak jak to je," zaúpěl a bylo vidět, jak moc je mu ta představa nepříjemná. Pochopitelně! Nevím, co mě to popadlo, ale on byl ten poslední, kdo by mohl ty kluky v mé nepřítomnosti vést. Z něj totiž stříká podřízenost na každém kroku...

A to byla další z věcí, co mě na něm tak přitahovala. Moje povaha byla ryze dominantní, vůdčí, sebevědomá, on pak byl můj pravý opak. Submisivní a potřebující ruku, která by ho vedla, hladila, laskala, rozmazlovala...

Ačkoliv jsem musel uznat, že to, s čím jsem se potýkal nyní, nemělo s mou povahou nic společného.

Sebevědomí šlo do kytek, a to jen proto, že jsem mu nechtěl svými činy nijak ublížit. Snad nějaký ochranitelský pud, který se nekamarádil se sobeckostí a dosažení cílů, kterými jsem si ještě dnes ráno v kuchyni byl tak jistý, že je zdolám. Teď jsem v byl tak akorát prdeli. Přesto jsem už něco málo zjistil.

Vždycky jsem měl při výběru partnerů jasno, pokaždé jsem šel k přímo k věci a bez zbytečných okolků a nikdy jsem v přítomnosti svých přátel anebo potenciálních milenců nebyl nervózní.

Teď jsem ale zmatený, rozpačitý, bezradný... Co to znamená? Že mi na něm záleží? Že nechci udělat chybu a vyčítal bych si, kdybych mu ublížil? Ano, tím jsem si teď jistý. Jenže jak mu tohle všechno říct? Možná nebude třeba slov. Snad budou činy přesvědčivější. Ať tohle dopadne jakkoliv, vyzkoušet to musím.

Pootočil jsem se na něj a viděl, jak sedí jako hromádka neštěstí a nejspíš přemýšlel, do čeho jsem ho chtěl namočit. Kdyby však znal mé opravdové úmysly, už by tady nejspíš nebyl. Utekl by přede mnou.

„Erene," oslovil jsem ho neobvykle měkce a tiše. „Netrap se s tím, ano? Nechci tě nutit k něčemu, co bys sám nechtěl."

Zvedl jsem se z mého místa a téměř jsem se na něj přilepil. Naše stehna se dotýkala a on se mi podíval vyděšeně do očí.

„Je ti to nepříjemné?" zeptal jsem se.

„Co?"

Měl jsem pocit, že vidím vystrašeného zajíčka, kterého lovec dostal do kouta. Vadil mi to pomyšlení, že má ze mě obavy. Že kdyby mohl, utekl by. Teď to ale vypadalo, jako by byl strachem paralyzovaný a bál se pohnout. To jsem ale nechtěl! Nechtěl jsem, aby ze mě měl takový strach.