Cookbook of Bitterness✔️

2. kapitola - LEVI

„Podívej, nebudeme se spolu hádat, já mám kluka vedle sebe, zítra ti ho dovezu a je mi jedno, jak se zařídíš. Tys ho chtěl, tak se o něj postarej! Já mám svou kariéru a... běž si hrát, Marwine, a neotravuj! Mluvím teď s tvým otcem, pojedeš k němu... Mám svou kariéru a on mě brzdí, nechci ho, nemám se jak o něj starat a on tě má stejně radši, furt mele jenom o tobě, tak si ho užij..."

„Ale Mikaso, počkej... Já nemám hlídání, dej mi aspoň pár dní..."

„Ty už něco vymyslíš. Chtěls děcko, tak ho máš a užij si ho. Zítra ve čtyři tě počkáme v Black Horse."

„A kdy si pro něj přijedeš?"

„Nikdy! Našla jsem si přítele a ten děti nechce, Marwin ho přivádí k šílenství, takhle se nedá žít. Nebaví mě to, chci svůj život a chci klid!"

„Ale Mikaso..."

„Uvidíme se zítra, čau...," položila telefon, aniž vyslechla mé nářky. To ovšem nebyla žádná novinka, stejně si vždycky dělala, co chtěla, a to, že se nechala přemluvit k dítěti, byla jen nějaká její slabá chvilka. Sobecká, odporná ženská – jak jsem ji kdysi mohl milovat, to jsem nyní nechápal. Po této zkušenosti už veškerou lásku, která by mě mohla zblbnout hlavu, pošlu k šípku. Byl jsem dostatečně poučený. Jen jedna věc byla pozitivní. Vzdala se syna, o kterého jsem celou dobu bojoval. Jenže v tuto chvíli mi nastal dost neřešitelný problém.

Chvíli jsem pozoroval tmavý displej mobilu a přemýšlel, co budu dělat.

Neměl jsem pro něj domluvenou školku, neměl jsem tušení, kdo by mi ho mohl pohlídat, ani pořádně vybavený dětský pokoj. Když mi ho jednou za čas půjčila, spal se mnou v posteli. Za jedno, protože jsem pro něj neměl postel a potom také proto, že byl unešený jen z toho, že mu někdo povídá večer před spaním pohádku. Pak už se mě nechtěl pustit a umíněně zůstával celou noc v mé ložnici. To však bylo za jeho život jen pár nocí.

Byli jsme s Mikasou pohádaní dávno před tím, než se narodil. Chtěl jsem ho do své péče, ona už tehdy nadávala, k čemuže se to nechala přemluvit. Mluvila o něm jako fakanovi, který ji bude v životě jen obtěžovat. Jenže potom – ne z lásky k Marwinovi, ale kvůli tomu, aby mi udělala peklo a ublížila mi, nepodepsala papíry o péči. Dokonce mě očernila, že nejsem schopen se o syna starat, a tak mi soudy odmítly střídavou péči i víkendové návštěvy. A teď tohle! Kdyby řekla, že mi ho doveze za týden, tak bych skákal radostí. Ale toto byla situace, se kterou jsem si nevěděl rady. Zítra jsem celý den v práci, z níž nemám šanci cokoliv zařídit. Cítil jsem se v pasti. Na druhou stranu, ať tyhle první naše divoké dny dopadnou jakkoli, byl jsem šťastný. Zařekl jsem se, že tentokrát už se nenechám odbýt a péči si vydupu, protože Mikasa byla nevyzpytatelná. Věděl jsem, že to nějak zvládnu!

Chvíli jsem jen seděl a zíral do zdi... Přemýšlel jsem, jak moc se mi změní život, ale hlavně, jak to vyřeším zítra. Bylo nemyslitelné, abych vzal pětiletého kluka do kuchyně, aby se tam celé dopoledne pletl pod nohy kuchařům s noži v rukou, okolo vřících hrnců, rozžhavených grilů a pecí. Možná jiné dítě by to zvládlo, sedlo si a koukalo ve hale hotelu na pohádky, ne však Marwin.

Pokud bych ho nepustil do kuchyně, běhal by po celém hotelu, v lepším případě by se mu povedlo vyhodit pojistky, třeba tím, že by strčil šroubovák do zásuvky v tom horším by se utopil v hotelovém bazénu nebo se zamknul v sauně, kterou by předtím pustil naplno. Ne, to jsem nemohl riskovat. Pro zdraví jeho i všech přítomných tady v hotelu.

Hodil jsem oko na nástěnné hodiny v kuchyni. Bylo teprve osm. Vzal jsem tedy do rukou telefon a rozhodl se, že zkusím jedinou mou záchranu, kterou jsem tu měl. Kamarádku Isabell.