Cookbook of Bitterness✔️

10. kapitola - LEVI

„Erene, pokud nemáš nic jiného na práci, šel bys s námi na ten  festival? Klidně řekni ne, Marwin to pochopí," zeptal se, když jsem si všiml, že už stojí vzadu u své skříňky oblečený a připravený k odchodu. Nechtěl jsem ho s sebou tahat. Kluk měl svých starostí dost, o syna se mi po večerech staral, a ještě by měl s námi trávit další své volno?

A co se týkalo mé společnosti, také nebylo o co stát. Věděl jsem to já a věděl to i on. Ačkoliv jsem měl nutkavý pocit, že on je vůči mně imunní. Takový ten typ člověka, který, i když je na něj ten druhý zlý, stejně se usměje a zůstane. Ale všiml jsem si, že to má i s jinými, každému pomůže, vyhoví a nic mu nesmaže ten jeho věčný úsměv na tváři.

Zase se smál, od ucha k uchu a nejspíš dělal dobře, že ukazoval svou dokonalou komoditu, protože úsměv měl opravdu krásný, a když se zazubil, jako by vyšlo sluníčko.

Zamrkal jsem, abych se vzpamatoval. Naposledy jsem se tak rozněžnil, když jsem se rozhodoval balit své děvče snů – tedy Mikasu. A to, abych se přiznal, byl omyl století. Kromě Marwina to nepřineslo vůbec nic dobrého.

Takže, Levi, kroť své hormony, kluk má sice pěkné zuby, ale ty nejsi dentista, takže je nemusíš posuzovat!

„Půjdu s vámi rád, nemám nic na práci a nechci Winieho zklamat," slyšel jsem ho odpovídat.

„Marwina nezklameš, musí si zvyknout, že ne vždycky bude po jeho," odvětil jsem, ale vzápětí pochopil, že to byla marná slova. Viděl jsem, že i na něj má ten malý mouřenín zvláštní vliv. Nebo jen prostě neměl co dělat a tímto chtěl zalepit odpoledne, které by se jinak nudil sám v tom svém kutlochu.

„Tati půjdeme do Drákulova muzea? Teta říkala, že dneska je to zadarmo...," prosil Marwin, když jsme se konečně propletli davem lidí, z nichž valná většina vypadala, že jsou sto let po smrti.

Abych pravdu řekl, někteří byli hodně děsiví, ale synovi to evidentně nevadilo, všichni byli ochotni se s ním vyfotit a toho se naštěstí chopil Eren.

Most přes řeku Esk, který spojoval západní a východní stranu města, byl ale průchozí, a tak jsme jen za občasného breptání Marwina strávili nějakou chvíli pozorováním hemžení v přístavu a Eren se zasněně zadíval historickou loď Endeavour kotvící na okraji přístaviště.

„Už jsi na ní byl?" zeptal jsem se ho.

„Přiznám se, že ještě ne," odpověděl tiše. Nechtěl jsem se ptát proč, bylo mi to jasné, šetřil každou penci a všechny vstupy do muzeí byly poměrně drahé.

„Zajdeme tam po tom Drákulovi, ani Winieho jsem tam ještě nevzal," přemýšlel jsem, ale když jsem viděl jeho zděšený pohled, ještě jsem doplnil: „Já ty vstupy zaplatím, neboj se."

„Ale..."

„Žádné ale! Jdeš s námi, tak to platím já, kromě toho, už jsi mi včera dělal chůvu. Něco ti dlužím a když tvoje tvrdá hlava nechce peníze za hlídání, splatím ti to aspoň takto. Dál nechci nic slyšet," zadíval jsem se na jeho zasněný výraz a pochyboval jsem, že mě vůbec poslouchal. Přesto se na mě po chvíli podíval a kývl.

Opustili jsme naše stanoviště na mostě a úzkou uličkou jsme mířili kolem zábavních center směrem k majáku. Všude okolo se rozléhal hašteřivý křik whitbyských racků neúnavně žebrajících hranolky a smažené ryby od hostů sedících na zahrádkách restaurací, které profitují z výhledu na moře. Nesnášel jsem ty skřehotavé slepice, které byly mnohem hlučnější než kdejaký kohout, a svůj skřek, bez možnosti si kontrolovat čas, začaly každý den přesně v pět hodin ráno. Nicméně nechtěl jsem v tuto chvíli myslet na racky, kteří mně dennodenně pili krev.