Cookbook of Bitterness✔️

6. kapitola - LEVI

Kdybych tvrdil, že nejsem zvědavý, s čím se ten kluk vytáhne, lhal bych. Proto když jsem s Marwinem vcházel do kuchyně o dobrou hodinu dřív, protože venku se rozpršelo a zpět domů už se mi nechtělo, měl jsem své čichové buňky v pohotovosti. Nic spáleného jsem ale necítil, jen příjemnou vůni masa a gulášového koření. Z každé světové kuchyně jsem měl něco hodně rád a z maďarské to byl právě guláš. Nicméně, jak jsem pochopil později, ten nebyl pro nás. Když mi to sdělil, byl jsem trochu zklamaný, protože, ač bych to neřekl nahlas, v celé kuchyni to úžasně vonělo. Mlčení však neplatilo o Marwinovi.

Ten snídal v sedm ráno, posvačit jsme nestihli, protože jsme celé dopoledne strávili na hřišti, a tu odpornost jménem fish and chips jsem mu odmítl koupit, ač mě o to úpěnlivě prosil. Poslední, co bych chtěl, bylo zabít ho jídlem.

„Erené, já mám hlad. Tady to voní líp, než když doma vaří táta," řekl Marwin s dětskou nevinností. Ublíženě jsem se na něj podíval, protože to rozhodně byla rána pod pás od vlastního syna. Anebo pomsta za odmítnutí se stravovat ve fast foodu.

Eren se jen potěšeně usmál, naložil mu plný talíř a ukrojil kus chleba, který jsem znaleckým okem odhadl jako domácí. Takže i pekl...

Byl jsem vážně zvědavý. Marwin se krmil, jako bych ho trápil hlady a nedal mu nejmíň týden najíst, a po pravdě i já jsem měl hlad.

„Dáte si taky? Pro svou vzácnou návštěvu mám sice připravené něco jiného, ale pokud byste chtěl ochutnat? Vařil jsem ho podle receptu prababičky, který se v naší rodině dědí, ona byla Maďarka, víte?" mluvil tiše do velkého hrnce s vonícím gulášem a nakládal mi porci, aniž bych mu na to kývl.

Sotva jsem vložil lžíci do úst, pochopil jsem, proč se Marwin tak cpe. Nebylo to jen hladem, bylo to vynikající. Moje chuťové pohárky jásaly nad lehce ostrou chutí dokonale namixovaného koření a skvěle uvařeného masa.

Koutkem oka jsem viděl, jak se na mě upřeně dívá, jako by chtěl z mého výrazu zjistit, jestli mi chutná. Samozřejmě, že ano, bylo to velmi chutné, ale můj obličej neprozradil nic.

Se zvědavostí jsem se zakousl i do chleba. Ten bych nechal ještě malinkou chvíli péct, ale také byl skvělý. Rozhodně lepší než od Mikea. Uznávám, že je mistr pekař, rozhodně je jeho pečivo to nejlepší, co jsem kde v restauracích jedl, ale přesto mi pořád na něm něco nesedělo. Musel jsem sám sobě přiznat, že nejsem pekař a v pečení chleba mám dost podstatné mezery. Z toho důvodu jsem ho nechával být, ale pokud mi Eren ještě párkrát dokáže, že tohle nebyla náhoda, bude se starat o pečivo on.

Při posledním soustu jsem uznal, že jsem mu křivdil. Na něco byl možná kopyto, ale na jiné věci zase mistr. Kdybychom tenkrát měli víc času, víc lidí a nebyla sezona, vyzkoušel bych si ho. Moje chyba, že jsem měl v kuchyni zmatek. Jenže Erwin mi ho píchl se slovy: Tady máš kluka pro všechno.

Nicméně jedno jídlo ještě z člověka kuchaře neudělalo, a tak jsem byl zvědavý, s čím dalším na mě vyrukuje.

Podíval jsem se do jeho vyděšené tváře a pochopil jsem, že má strach. Mračil jsem se, on ovšem nevěděl, že jsem jen nazlobený sám na sebe. Musel jsem sám sobě přiznat, že jsem byl nejspíš pěkný hlupák.

„Dáš mi tedy ochutnat, co sis připravil pro mě?" zeptal jsem se klidně a se svým nicneříkajícím kamenným ksichtem jsem se na něj upřeně zadíval. Úmyslně jsem se nevyjadřoval k jeho umění uvařit guláš, protože, jak jsem zmínil již před chvílí, jedno jídlo z něj skvělého kuchaře neudělá.

Můj verdikt uslyší až budu sytý.

„Strejdo Erene, dáš mi ještě?" vytrhl nás Marwin oba z myšlenek. Strnulá Erenova tvář se rozjasnila.