Cookbook of Bitterness✔️

EPILOG

Čas běžel jako splašená herka a najednou jsme slavili tři měsíce od onoho památného dne, kdy jsem Leviho vytočil svým vykáním. Ne, že by on slavil nějaká výročí, zvláště pak ta nekulatá, a nechtěl bych se chlubit, ale byl jsem to já, kdo zachránil Marwinovi Vánoce, protože Levi by snad ani stromek neozdobil. Ne, že by ho chtěl ošidit na dárcích, to rozhodně ne, ani já jsem nepřišel zkrátka, ale měl tendence celou tu krásu a vánoční pohodu úplně zazdít. My dva jsme mu to ale nedovolili. Celé svátky jsme hulákali koledy, já jsem napekl snad deset druhů cukroví a naučil se do dokonalosti i Christmas puding, ačkoliv se mi po pár nezdařených pokusech Levi neustále smál. Pětadvacátého ráno nás málem zastřelil, když jsme ho vytáhli z postele už v šest ráno a ve své ponožce nad krbem našel jen vzkaz, ať své dárečky hledá po domě. Odmítal nám toto splnit dřív, než si vypil svou kávu, a celou dobu nás častoval pichlavými pohledy. Marwin se mu smál, poskakoval okolo něj a neustále ho popoháněl, aby už šel a hledal.

Na mě se jen mračil, házel útrpné pohledy a já jsem z toho měl až dětskou radost, jak jsme ho dokázali s Winniem krásně dostat.

Nejvíce ho vytočily obrovské žluté plyšové papuče ve tvaru televizního ovladače, které dostal od Isabell, o nichž tvrdil, že si je nikdy neobuje a mrsknul s nimi do kouta. Mně se ale líbily a tak, když pohrdl on, já si je s radostí adoptoval. Pochybovačně se na mě zadíval a tvrdil, že pokud je budu nosit, už se mě nedotkne ani dvoumetrovou tyčí. Zašklebil jsem se a pobídl ho, aby hledal dál. S povzdechem se zvedl z pohovky a zamířil na záchod, do jediné místnosti, kde snad ještě nebyl. Tam jej čekal záchodový papír potištěný výjevy z Kámasútry, a tak se omluvil, že nutně potřebuje onen záchoďák použít. Žádný další tam nebyl.

Další dárky jsme mu v tuto volnou chvíli raději dali pod stromeček, protože jsme oba usoudili, že pokud ho budeme dál provokovat, hledání vzdá, sbalí se a půjde se uklidnit někam ven. A to jsme nechtěli. Další chvilky pak už byly pohodové a opravdu vánoční.

Možná i díky tomu mě Marwin oficiálně pasoval na svého druhého tátu. Totiž když se dověděl, že táta už si nejspíš nikdy žádnou mámu hledat nebude, nebyl z toho příliš nadšený. Tedy, abych mu nekřivdil – prvně to nechápal, pak se s tím dlouho smiřoval, a teď? Jsme největší parťáci pod sluncem a předevčírem mi dokonce tvrdil, že by mě nikdy za žádnou holku nevyměnil.

Tedy, dnes jsou to přesně tři měsíce. Byl nádherný den, a ačkoliv byl teprve únor, příroda jako by se chtěla probouzet a pučet. Tráva byla najednou zelenější než jindy, tedy ona je v Anglii zelená celoročně, ale dnes mi přišla taková svěží, stejně jako usmívající se Levi.

Panebože, nejspíš se jeho úsměvu nikdy nenabažím.

Vlastně to byl úžasný den už tím, že bylo dopoledne, Marwin byl ve školce a my po dlouhých týdnech měli oba celý den volno.

Slunce ozařovalo Abbey a my se ploužili po sto devětadevadesáti schodech směrem na hřbitov. Jednou mě ty proklaté schody zabijí, na druhou stranu našeho oblíbeného místečka, kde jsme s láskou a pokorou chodívali na rande, bych se jen tak nevzdal.

Sedli jsme si na lavičku a chvíli se jen potichu kochali pohledem na moře a lodě plující po řece Esk. Už jsem si zvykl, že Levi toho moc nenamluví a má rád, když na chvíli zavřu zobák i já. Sem tam jsem mu tuto vzácnou chvíli dopřál, protože jsem věděl, že by mu z mého drmolení brzo upadla hlava.

Kolikrát mi říkával, kde se ztratil ten tichý kluk, kterého znal z kuchyně, že mě někdo vyměnil a podstrčil mu úplně nového Erena, ukecaného a neskutečně drzého.

Po pár týdnech jsem už věděl, že jeho láska ke mně je natolik silná, že si můžu leccos dovolit, aniž by mě vyhodil z baráku. A tak při každé příležitosti jsem ho provokoval a zkoušel nakolik jsou jeho nervy silné.