Cookbook of Bitterness✔️

7. kapitola - EREN

Poslední jeho slova mi málem zastavila srdce. Viděl mě... Ovšem pokud mě opravdu viděl, tak proč po mně nešel řvát už tehdy?

„Eh... byl jsem na pláži, to ano, chodím tam často, když je odliv, ale nebylo to úmyslně, nesledoval jsem vás, přísahám," snažil jsem se všemožně obhájit, ačkoliv jsem nečekal, že by mi uvěřil.

On se na mě jen podíval lejzrovým pohledem, jako by mi chtěl přečíst myšlenky, ale nikterak se zatím nechystal to okomentovat. To však neplatilo o Marwinovi.

„Já jsem tě viděl, strejdo, seděl jsi tam dlouho a díval ses na nás. Mohl jsi jít klidně za námi, já bych ti půjčil toho draka. A možná bys mi i dovolil, abych tě zahrabal do písku. Táta nechtěl, ale ty bys mi to určitě dovolil, že jo?"

„Jo," zašeptal jsem potichu, aniž bych si uvědomil, na co mu přikyvuju. Viděl jsem jen ty zkoumavé šedé oči, ve kterých byl jen chlad a otázka – Proč?

Ještě chvíli mě upřeně pozoroval, ale nakonec sklonil zrak k hrnku a napil se tmavé tekutiny, do které si nedal ani zrníčko cukru.

Nechápal jsem, jak něco takového může pít neslazené – samozřejmě jsem to zkoušel, když jsem si ho koupil – pro strýčka příhodu...

Neměl bych si nic nalhávat, koupil jsem ho pro něj, kdyby náhodou někdy vznikla přesně tato situace. A také jsem byl zvědavý, co na tom trpce hořkém nápoji vidí. Pozoroval jsem ho nesčetněkrát, když si sedl s čajem a relaxoval. Na jeho tváři se po doušku té černé břečky vždycky objevil klid a pohoda, kterou jindy v kuchyni neoplýval. Vyzkoušel jsem ho tedy, nejdřív bez cukru a myslel jsem, že budu muset sníst aspoň tabulku čokolády, abych tu šíleně trpkou chuť přebil. Následně jsem si do čaje dal čtyři lžičky cukru. Bylo to krapet lepší, ale stále nic, nad čím bych se rozplýval.

Teď jsem ale viděl ten stejný výraz naprosté pohody a uklidnění. Možná také proto změnil téma, ačkoliv nebylo pro mě zrovna příjemné, pořád bylo lepší než si vymýšlet pohádky, proč jsem hodinu seděl na kameni, zíral na ně. Nebo spíš na něj. Kluka jsem si všímal málo, a proto jsem nepostřehl, že on mě v merku měl. Jen mě ještě tenkrát tolik neznal, aby si uvědomil souvislost mezi mnou a jeho otcem. Později ale Levimu něco musel říct. Byl jsem si totiž jistý, že kdyby o mně věděl už tenkrát, přišel by za mnou a zeptal se mě na stejnou otázku už tam.

„Posloucháš mě vůbec?" zadíval se na mě zkoumavě a položil mi ruku na rameno, aby si konečně získal pozornost.

Jen jsem zamrkal a po zádech mi přejel mráz. Jeho horká ruka spočinula na mé paži jen pár sekund, ale příjemné následky mnou lomcovaly ještě dlouhou chvíli. Nicméně musel jsem mu odpovědět. A protože jsem úplně přesně, kvůli mému úletu do svých myšlenek, netušil, na co se mě zeptal, musel jsem se přiznat.

„Jo, jo, poslouchám jen... můžete mi zopakovat, co jste říkal?"

Pozvedl obočí a pousmál se. „Takže mě posloucháš... Ptal jsem se, jak je možné, že kluk, který pracuje ve Smith's bydlí v maringotce? Neříkej mi, že tě Erwin neplatí dobře, on je sice krapet... no to je jedno, ale své lidi dokáže finančně ocenit."

„Ano, na peníze si nestěžuju, ale přijel jsem sem úplně holý, měl jsem jen pár liber a na pronájem bytu potřebuju zálohu tří měsíčních nájmů, a to ještě naspořeno nemám. I tohle je dost drahé, ale nemusel jsem platit nic navíc, a dokonce mi první týden počkali, než dostanu výplatu. Neměl jsem tenkrát jinou možnost. Ale brzy se budu stěhovat," pousmál jsem se a už jsem se viděl v malém útulném bytečku v podkroví jednoho domu s výhledem na přístav a Endeavour. Miloval jsem tu loď a pokud na mě ten byt počká, měl bych výhled na ni jako na dlani. Další nevyvratitelná výhoda byla, že bych to měl do práce tři minuty pěšky. Možná bych měl přehodnotit priority a první si zamluvit ten byt až poté spořit na kolo.