Cookbook of Bitterness✔️

19. kapitola - EREN

Opřel jsem se zády o čelo postele a se zatajeným dechem poslouchal jeho zpověď. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Nemohl... musel mě něčím zdrogovat. Cítil jsem se jako v pohádce, jako bych plul na obláčku a rozhodně jsem nemínil sestoupit na zem. Alespoň v této chvíli ne. Neřekl sice ta dvě pekelná slova, přesto jsem z jeho slov cítil, že je myslí vážně. Nevěřil jsem, že by si po tomto milování ze mě mohl jen tak vystřelit. Neměl to ani v povaze, jeho smysl pro humor byl ještě sušší než běžného Angličana, vlastně bych se nebál tvrdit, že žádný nemá.

A ačkoliv jsem byl zmatený na nejvyšší míru, docházelo mi to. Chtěl se mnou být, záleželo mu na mně, a chtěl... chtěl odpověď.

Ano, ano, ano – vykřikovalo celé mé já. Chci!

Mozek se ale zasekl. Hlasivky poté, kdy jsem se pokusil něco říct, byly jako sedřené smirkovým papírem a... potřeboval jsem čas...

Nějakou dobu na to, abych si seskládal myšlenky a slova. Abych mu mohl odpovědět nějak smysluplně, ačkoliv jsem věděl, že by bohatě stačilo to, co na mě neustále řvalo mé srdce – ano! Chci!

Nepochopitelně však ze mě vyjela otázka, kterou jsem svou odpověď chtěl oddálit. Vůbec jsem však nepomyslel na následky, které by to mohlo mít.

„Co znamená to tetování?" zeptal jsem se tichým přiškrceným hlasem.

Podíval se na mě očima rozšířenýma a překvapenýma.

„Tak já se ti tady vyznávám a ty se mě zeptáš na tetování?" Z jeho hlasu byla znát frustrace. Sedl si a vložil hlavu do dlaní, pak se ale na mě otočil.

„Je to Fleur de lis, heraldická lilie. Symbol čistoty," trpce se pousmál, „asi se ke mně tento symbol moc nehodí, že? Nemám důvod ti však vykládat, proč jsem si vybral zrovna ji."

Zvedl se a vzal jeden z malých polštářků. „Půjdu spát do dětského pokoje. Dobrou noc, Erene."

„Počkejte, Levi!" vykřikl jsem, ale to už se dveře ložnice zavřely a slyšel jsem jen tiché kročeje mířící do pokoje vedle.

Takhle jsem to přece nechtěl! Nebyl naštvaný, nezuřil, jen jsem viděl jeho zklamání. Tím, že jsem se takto vyhnul přímé odpovědi, jsem ho vlastně odmítl. Určitě to tak pochopil. Tak to ale nebylo! Měl bych běžet za ním, ale tělo bylo jako paralyzované a odvaha byla pryč.

Proč jen jsem takový srab?!

Právě jsem zabil to, po čem jsem celou dobu toužil a co mi on naservíroval na stříbrném podnose! A já jsem to nedokázal využít.

Jsem k ničemu!

Jak by mohl takového ňoumu jako já, mít rád. Vždyť nejsem schopný se ani vyjádřit. Odpovědět na prostou otázku, která byla zašifrována v jeho monologu, kterým se jen zeptal: Chceš být mým přítelem?

Nemohl jsem usnout, nedalo mi to a pořád jsem přemýšlel, jaký jsem hlupák, že jsem si nechal ujít svou šanci na lásku. Chtělo se mi brečet, v duchu jsem si nadával a přemýšlel, co bude dál. Levi se ke ně bude zase chovat jako bych v kuchyni ani nebyl, bude mě přehlížet. Možná mě bude i nenávidět. Všechno tohle jsem si zasloužil.

Vždyť ho miluju a nejsem mu to ani schopen říct.

I když mi tak skvěle nahodil míček, nedokázal jsem mu ho odpálit nazpátek. Zůstal ležet kdesi v koutě, opomíjený.

Do rána musím sebrat odvahu a dát mu odpověď, kterou měl dostat už před pár hodinami. Snad nikdy nezapomenu na jeho smutnou a zklamanou tvář. Bolelo to, ublížil jsem mu.

Bylo těsně nad ránem, venku ale stále panovala černočerná tma. Sešel jsem dolů do haly, měl jsem žízeň a pobyt v jeho ložnici mi neustále předhazoval, o co všechno jsem svou neschopností přišel. Zahrabaný v peřinách jsem cítil jeho vůni, která mi připomínala milování s ním. Celá ta místnost byla jako on. Strohá, a přitom útulná a hřejivá. Nemohl jsem v ní dál zůstat, stejně bych už neusnul.

V hale svítila malá lampička a já jsem viděl, že ani on neusnul. Seděl s hlavou v dlaních na pohovce. Ačkoliv jsem nedělal hluk, brzy si mě všiml a zadíval se na mě unavenýma smutnýma očima.

„Proč nespíš, Erene?"

„Protože jsem vám neřekl odpověď, kterou jste po mě chtěl."

„Nemusíš mi nic říkal, pochopil jsem to dobře a rozumím ti. Nejsem člověk, který by tě byl schopný udělat šťastným, jsem mnohem starší, je tu dítě a do toho všeho moje povaha, která je mnohdy nesnesitelná. Vím to o sobě. Všichni okolo mě to neustále tvrdili. Mí milenci se se mnou rozcházeli se slovy – s tebou se nedá žít. Proto chápu, že tohle nechceš riskovat. A je to tak správně. Mám tě rád, a poslední, co bych chtěl, by bylo ti nějak ublížit. Bude lepší, když zůstaneme jen kolegy v práci. Za Marwinem samozřejmě můžeš kdykoliv přijít, pochopil jsem, že ti přirostl k srdci a nechci tě o malého kamaráda připravit, ale jen když u toho nebudu. Alespoň ze začátku. Jednou se s tím smířím, ale..."

„Zastavte!" křikl jsem na něj. „Takhle to není! Copak vy to ze mě necítíte? Miluju vás celou dobu, co vás znám, i když jste na mě řval, že jsem neschopný, když jsem pro vás byl jen malý spratek, který je k ničemu, i když jste mě ignoroval a přehlížel, celou tu dobu jsem se nedokázal své lásky k vám vzdát. Zkoušel jsem to – opravdu. Snažil jsem se, protože jsem věděl, že u vás nikdy nebudu mít naději. Možná jsem podvědomě doufal, ale mozek radil, že vy mě nikdy k sobě nepustíte a proto včera, když jste se přiznal, že pro vás nejsem jen ten, koho jednou za čas ojedete a pustíte ho do domu jen tehdy, když potřebujete hlídání, byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám říct, abych se neztrapnil, abych neřekl něco špatně, potřeboval jsem se vydýchat a trochu tu myšlenku zpracovat, abych jí byl schopný uvěřit... Omlouvám se za všechno, že jsem vám ublížil tím, že jsem vám nedokázal odpovědět, ale nyní bych vám rád odpověděl. Ano, chtěl bych se stát vaším přítelem. Chtěl bych s vámi trávit čas."

Řekl jsem to, opravdu jsem mu to všechno řekl a ani jsem se nezakoktal. Viděl jsem, že mě pozorně poslouchá a jeho zachmuřená tvář se rozjasňuje až se na konci mého monologu začala mírně usmívat.

„Do prdele, Erene, tykej mi. Právě jsi mi řekl, že bys byl rád mým přítelem, nemyslíš si, že je to trochu mimo? Je 21. století...," vynadal mi a já jsem konečně viděl jeho tvář, kterou nás všechny častoval v kuchyni. Ačkoliv toto tvrzení, co teď povím, bude znít jako bych upadl na hlavu, oddechl jsem si. Opravdu mi spadl kámen ze srdce. Byl tady přede mnou takový, jakého jsem ho miloval, protože utrápená a nejistá tvář, to zkrátka nebyl on. Miloval jsem jeho dominanci a sebevědomí, protože on je uměl používat správně. A měl jsem nehoráznou chuť ho provokovat. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli mi zrovna tohle nezláme vaz, ale vyzkoušet, kam až můžu zajít, bude teď moje největší zábava.

„Dobře, Levi, chcete udělat čaj, nebo kávu?" zašklebil jsem se a snažil se utéct z jeho dosahu.

„Já tě praštím!" smál se, vyskočil na nohy a na poslední chvíli mě chytil za cíp košile a přitáhl si mě do náručí.

„Jestli mně budeš nadále vykat, vyšukám ti mozek z hlavy..."

„Udělejte to, pane Ackermane!"