Cookbook of Bitterness✔️

3. kapitola - EREN

Vyšel jsem z kuchyně ve volné chvíli, kterou jsme měli před tím, než se zaplní sál lidmi, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Netušil jsem však, že venku nebudu sám. Na jednom ze schodů vedoucích do skladu seděl sám nejvyšší a... kouřil? Prvně si mě nevšiml, a tak jsem jej beztrestně pozoroval. Jeho bledé úzké prsty držící cigaretu ji přiložily k ústům, labužnicky potáhl a vzápětí vydechl šedý dým. Viděl jsem, že se jeho ruka při tom úkonu nepatrně chvěje a kruhy pod očima, kterých jsem si v kuchyni pod umělým světlem zářivky nevšiml, na denním světle vystoupily.

Sedl jsem si vedle něj, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, co to vlastně provádím. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu jsem potřeboval zjistit, proč vypadá jako nevyspalá troska. Trápilo ho snad něco? Vždycky vypadal tak sebejistě, svěže, plný energie. Moc jsem toho o něm nevěděl, ale něco přece jen kolovalo po kuchyni, a tak i já jsem zjistil, že je abstinent. Tudíž unavené oči a tváře ještě bledší než obvykle, rozhodně nebyly z přílišného ponocování se sklenkou něčeho ostřejšího v rukou. Odhadoval jsem to spíš na starosti a chtěl jsem vědět, jestli bych mu s nimi nemohl nějak pomoct.

Ano, já, ten poslední v kuchyni, v jeho očích ještě daleko za umývačem nádobí, jsem měl takovou odvahu přemýšlet nad tím, že bych mu třeba mohl být nějak nápomocen.

Po otázce, jestli si za ním mohu sednout, jen neochotně a s vráskou na čele zamumlal souhlas.

„Vy kouříte?" vypadlo ze mě, protože jsem absolutně netušil, jak bych s ním měl zahájit konverzaci. Nikdy jsem ho s cigaretou neviděl a tohle mi přišlo přinejmenším zvláštní.

„Někdy...," zamumlal.

„Ale neměl byste. Ničíte si zdraví!" vyčetl jsem mu a on se na mě podíval s přimhouřenýma očima.

To jsem nejspíš krapet přehnal. Nedivil bych se, kdyby mi za mou drzost dal pohlavek. Už jsem to jednou zažil, když byli u nás v kuchyni učni. Chudáci kluci...

„Mnohem víc mně ničí zdraví otravovat se s takovými, jako jsi ty! Kdy už pochopíš, že nechci, abys za mnou chodil, mluvil na mě a vyčítal mi moje nešvary? Kdyby všichni dělali, co mají, a neotravovali mě v mém volnu, nemusel bych se uchylovat k cigaretě!" prskl a naposledy potáhl, načež špaček odpinkl kamsi pryč.

„Já jsem si akorát říkal, jestli se něco neděje? Víte, vypadáte dost unaveně..."

„Co je ti do toho, ty spratku? Vůbec se o mě nezajímej, jestli mám nebo nemám problémy, po tom ti je úplné hovno! Nestarej se! A nelez za mnou. Ani v kuchyni. Práci ti přiděluje Hanji, tak proč se pořád motáš okolo mě?!"

Viděl jsem, že zatnul lícní svaly a na malou chvíli zavřel oči. Tak nějak mi připadalo, že chce, abych odešel. Koneckonců i jeho slova to dokazovala. Nemínil jsem se však tak lehce vzdát.

„Dívám se vám pod ruce proto, abych se něco přiučil. Jednou bych chtěl být tak dobrý kuchař jako jste vy."

Asi tři sekundy se nic nedělo, ale vzápětí se rozesmál tak, že nemohl zastavit.

„Jaegere! Ty jsi vtipálek. Už dlouho mě tak dobře někdo nepobavil. Mohl bys pracovat někde v cirkuse, na to máš talent, ale v kuchyni? To nemyslíš vážně, že ne? Možná jsem vypadal smutně, ale takhle hloupý vtip už jsem dlouho neslyšel. Vážně jsi mě pobavil!" poplácal mě po rameni a zvedl se, aby odešel.

Byl jsem z jeho slov trochu vykolejený, ale všechnu mou nejistotu přebil jeho úžasný smích. Zněl jako by se převrhl vagón plný rolniček a do toho jeho horká ruka na mém rameni...