Cookbook of Bitterness✔️

16. kapitola - LEVI

Nemohu tvrdit, že pobyt v domě mých rodičů byla procházka růžovým sadem. Matka neustále mlela o tom, že bych s dítětem neměl zůstávat sám, že to nemůžu zvládnout a že bych si zasloužil nějakou hodnou dívku, která by mi s Marwinem pomohla.

A to byly přesně ty momenty, kdy se mi vynořily z mysli zelené oči, které mi zasahovaly do snů. Přes den jsem na něj nemyslel, a poslední dny, kdy do mě už matka přestala klavírovat, protože už jsem ji poslal do patřičných míst, jsem měl dokonce i klidné noci, které jsem nad ním nepřemýšlel.

Jistěže to ode mě nebylo milé, ale Marwin byl tou dobou s dědou venku a já jsem si s ní konečně mohl promluvit otevřeně. Upozornil jsem ji, že pokud ještě jednou začne mluvit na toto téma, okamžitě se sbalím a odjedu. Neměl jsem zapotřebí ji poslouchat, zvlášť když jsem dobře věděl, že má pravdu. Jenže já jsem si přijel odpočinout hlavně od tohoto, přijel jsem tam zapomenout, a ona, aniž by měla tušení co způsobuje, neustále otevírala rány.

Pochopila, ostatně jako vždycky, že mé dlouhé setrvání má něco s tímto tématem společného, a upozornila mě, že by byla ráda, kdybych ji alespoň na svatbu pozval, když už se s ní o svém milostném životě nechci bavit.

Omluvil jsem se, že jsem na ni tak vyjel a ona už se o tom po zbytek mého pobytu nezmínila. Nicméně své touhy po informacích se nevzdala. Pokud mohla, hlídala mě jako dráb a odposlouchávala za dveřmi všechny mé telefonáty. Nejspíš doufala, že pokud někdo takový existuje, určitě bude mít tolik slušnosti a jednou za čas mi zavolá. O mně si myslela, že jsem hulvát a své milé bych za celý měsíc nevěnoval ani esemesku. Nicméně všechny mé telefonáty se týkaly jen práce a já jsem pokaždé viděl na její tváři, jak moc je zklamaná.

Musel jsem však uznat, že poslední týden proběhl v klidu, dostavěli jsme s tátou tu jeho špeluňku, chodili jsme na ryby a vyrazili s Marwinem zkoumat příšeru Loch Ness na jezero, od kterého bydleli rodiče jen pár mil.

Syrová skotská krajina mě natolik uklidňovala, že jsem se úspěšně přestal trápit myšlenkami na Erena, vzpomínky bledly a já už jsem věřil, že až po příjezdu domů přijdu do kuchyně, bude pro mě zase jen jeden z těch kluků, kteří mě tolik rozčilovali.

Jaký omyl to byl, jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem vstoupil do kuchyně. Vždycky jsem chodíval jako první a myslel jsem, že si své pracoviště zkontroluju sám a v klidu. Čekalo mě však překvapení. Eren už byl na svém postu a zadělával na chleba.

Stál ke mně zády, neslyšel můj příchod a mně při pohledu na jeho zadnici došlo, jak moc jsem byl naivní. Pochopil jsem, jak zbytečný byl všechen ten čas, který jsem trávil mimo a urputně se chtěl odpoutat od přitažlivosti, již ve mně vyvolával.

Jeden jediný pohled a byl jsem přesně tam, kde před měsícem. Totálně v prdeli a možná ještě dál. Nervózně jsem polkl. Byl jsem sám na sebe naštvaný, že nedokážu tak jednoduchou věc, jako se zbavit závislosti na jednom mladém spratkovi.

Já přece nemůžu být zamilovaný!

Pozvedl jsem obočí a začal se rádoby klidně připravovat na frmol, který za chvíli začne.

V ten moment si mě Eren všiml.

„Dobrý den, chefe," pozdravil a udiveně se zadíval na kalendář visící na zdi. Vzápětí však opět sklonil hlavu ke své práci.

Měl jsem do práce přijít až zítra, ale docela mě zajímalo, jak to tady bude vypadat, když dorazím o den dřív. Bylo mi totiž jasné, že si na dnešek chtěli udělat sanitární den a všechen ten bordel, který jsem viděl, chtěli zlikvidovat večer před mým příchodem.