Cookbook of Bitterness✔️

8. kapitola - LEVI

„Mám večer volno, mohl bych Marwina pohlídat...," pokrčil rameny.

Jak, sakra, mohl vědět, že tohle je přesně ta sračka, ve které se topím? To jsem byl vážně tak průhledný?

Znejistěl jsem trochu tímto zjištěním a raději sklopil zrak k psovi, který na mě hleděl skoro stejně jako Eren. Jenže pes po mně žebral granule, kdežto Eren mi nabízel spásu.

Ale copak tomuhle puberťákovi, který bydlí v maringotce, můžu svěřit dítě? Vždyť mi z baráku zbyde jen kůlnička na dříví. Kromě toho, on je asi ten poslední, komu bych chtěl být za něco vděčný.

Jenže, ať jsem hledal jakékoliv jiné východisko, žádné jsem nenašel. On byl jediná moje naděje, pokud jsem nechtěl znovu Marwina dotáhnout do kuchyně. Další večer mezi rozpálenými pánvemi a ostrými noži jsem nehodlal riskovat. Nehledě na to, že by se to neposedné mládě neustále motalo pod nohy jak kuchařům, tak i číšníkům. A věděl jsem, že Eren volno má.

„Tak já tvou nabídku přijímám, ale dostaneš instrukce, nebudete dělat bordel a Marwin bude v osm v posteli. Tebe vyzvednu ve čtyři a pak tě zase odvezu domů," určoval jsem si podmínky.

On se jen zářivě usmál. Nechápal jsem jeho nadšení, ale možná má rád děti.

Já mám rád jen to své, všechny ostatní mi přijdou moc otravné, moc hlučné a málo vychované. I Marwina jsem si musel převychovat k obrazu svému. Naštěstí je ten kluk celý já, tedy kromě jeho hyperaktivity. Tu má po Mikase.

*

Ve čtyři hodiny jsem už parkoval u jeho domu.

Ani jsem na něj nemusel jít klepat, pravděpodobně mě už vyhlížel z okna, protože ihned vyběhl a nasedl.

„Brýden, chefe. Můžeme...," zacvakl pás, otočil se na mě a zářivě se usmál. Polkl jsem jen přebytečné sliny a povytáhl obočí. Zajímalo by mě, kam pořád chodí na tu dobrou náladu. Jen jsem pevně doufal, že nic nebere, nerad bych, aby mi kluka hlídalo vyhulené pako.

„Nazdar, už jsme se dneska zdravili, pokud si pamatuju," naznačil jsem mu a vyjel na úzkou cestu směrem k opatství. Uvědomil jsem si, že bych mu asi měl dát nějaké instrukce.

„Jaegere, televize maximálně dvě hodiny, na večeři máte v lednici těstovinový salát, Marwin tě bude překecávat, ať mu objednáš fish and chips, chraň tě ruka páně mu vyhovět, i kdyby tě prosil na kolenou a plakal. Neustoupíš, rozumíš! Žádné hry na telefonu, je ještě moc malý, aby si kurvil mozek takovýma hovadinama. O půl osmé dohlídneš, aby si pořádně vyčistil zuby, a v osm ať je v pelechu. Pokud tě ještě přemluví na krátkou pohádku, dopřej mu ji, ale o půl deváté ať spí."

„Jo, jo, nebojte se, všechno zvládneme," poctivě přikyvoval, ale já jsem už teď z toho měl nervy. Netušil jsem, jestli někdy hlídal malé dítě, a to mé je poněkud neklidné. A dost špatně se mi to přiznává, ale také dost vychcané. Netušil jsem, jestli tak působil jen na mě, ale uvědomil jsem si, že jak Winie udělá ty svoje psí oči, kolikrát se přichytím, že skáču, jak on píská. A to jsem si vždycky o sobě myslel, že jsem zásadový člověk, který byl zvyklý na to, že všichni tančí podle mé písničky. V kuchyni to fungovalo, doma s tím skřítkem už to tak jednoznačné nebylo.

Periferním viděním jsem opět viděl, že na mě nepokrytě civí. Moc jsem nechápal, o co tomu klukovi šlo. Mohl být typický zírací typ, nicméně takoví čumí na všechny a já jsem z něj měl pocit, že ten upřený pohled, kterým mě teď poctil, věnuje jen mně. Rozhodně jsem svou maličkost nepovažoval za povahově milou.