Cookbook of Bitterness✔️

17. kapitola - EREN

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se netetelil štěstím. Jeho odtažitost nebyla tak mrazivá, byl zase ochotný mě nechat hlídat Marwina a tím pádem mu být nablízku. Musel jsem přiznat, že když jsem mluvil o jeho synovi jako svém nejlepším kamarádovi, říkal jsem pravdu. Opravdu jsem nebyl schopný si tu najít žádné dospělé přátele. Netušil jsem, jestli je chyba ve mně, ale prostě jsem si s nikým nesedl natolik, abych s ním rád trávil čas třeba mimo práci. A tak jsem byl pořád sám, četl jsem si nebo chodil na procházky. Možná to také pramenilo z toho, že se kluci z kuchyně dozvěděli, že Levimu hlídám dítě, a tak se mě začali stranit ještě víc a moc se se mnou nebavili. Jeden z jejich koníčků totiž bylo pomlouvání chefa a samozřejmě nechtěli, aby se to doneslo k jeho uším. A měli dojem, že já bych mu to mohl vyžvanit, když jsem s ním teď ten kámoš.

Bylo mi to však jedno, nikdy jsem nebyl nijak moc příznivcem drbů a ti kluci byli zkrátka jiného ražení. Rádi se chodili bavit a pít, zatímco já byl raději po večerech doma a četl si nebo kreslil.

Odpoledne uběhlo rychle a já jsem měl po dlouhých týdnech tak dobrou náladu, že kdyby to nevypadalo blbě, snad bych i po kuchyni tančil. Snažil jsem se však před chefem i ostatními zachovávat neutrální výraz.

Zato, když jsem přišel domů, skákal jsem štěstím až ke stropu.

Cítil jsem se jako cvok, ale nemohl jsem si pomoct. Opravdu jsem dávno přestal doufat, že mi hlídání a tím pádem i jeho blízkost ještě někdy nabídne. Dokonce jsem měl dojem, že už na mě ani nikdy nepromluví.

Měl jsem sice do šesté hodiny hromadu času, ale přesto jsem se začal připravovat. Připadal jsem si jako holka, všude jsem se oholil, ačkoliv myslím, že můj rozkrok mi kontrolovat po minulém fiasku nebude, ale pro dobrý pocit jsem si to neodpustil. Ještě jednou jsem si přežehlil košili a třikrát zkontroloval, jestli nemám někde flek.

Připadal jsem si jako totální magor, nicméně byl jsem šťastný.

Bylo tři čtvrtě na šest a já jsem jako lev v kleci přecházel sem a tam v mém malém bytě a každých dvacet sekund skenoval hodiny zavěšené na zdi v kuchyni. Rád bych ho vyhlížel z oken, ale výhled mám jen na jižní stranu a na přístav, nikoliv na most, který jako jediný ve městě přetínal řeku Esk a musela po něm přejet všechna auta, která se chtěla dostat na východní útes. Na protějším hřebenu střechy poskakovali tři racci a pochechtávali se, jako by věděli, že v podkrovním bytě bydlí blázen, který se neskutečně těší na schůzku s arogantním, cholerickým, věčně naštvaným sexy chlapem. Alespoň na chvíli jsem se zasněně zadíval na Endeavour a hned na to můj pohled sklouzl opět na hodiny. Hypnotizoval jsem vteřinovou ručičku, aby se otáčela rychleji.

Proč vždycky když na něco člověk čeká, zpomalí?

Nicméně velká ručička se přehoupla přes dvanáctku a chef nikde. Vždycky chodil včas... Na druhou stranu byla teprve minuta po šesté, tak bych měl přestat panikařit.

Uběhly ještě dvě dlouhé minuty, než se ozval zvonek. Málem jsem se přerazil, abych byl u dveří co nejdřív, nicméně těsně před nimi jsem se zarazil s tím, že bych se měl vydýchat. A taky mu neukázal, že jsem na něj málem čekal přede dveřmi v pozoru.

Se širokým úsměvem, který jsem na své tváři nechtěl, ale nemohl jsem jej ovládnout, jsem otevřel dveře.

Úsměv mi však povadl, když jsem za dveřmi uviděl neznámého chlapíka s logem pošty na bundě.

„Mám pro vás dopis." Nacpal mi lístek k podepsání a hned se rozloučil. Nestihl jsem ani pozdravit.

Roztrhl jsem obálku, čekaje nepříjemnosti, ale naštěstí to byla jen smlouva na byt. Chvíli jsem se na ni zmateně díval a pak si uvědomil, že vlastně doma žádnou nemám, a jak jsem z realitky narychlo vypadl, protože mě čekali stěhováci, zapomněl jsem ji tam.