Cookbook of Bitterness✔️

9. kapitola - EREN

Přestal jsem si Leviho všímat. Bylo mi hloupé na něj civět, jak pije kafe, a seriál, který dávali v televizi, byl docela zajímavý. Přemýšlel jsem, že si ho stáhnu od začátku. Při závěrečných titulcích jsem však na Leviho pohlédl, jestli už má svou kávu vypitou, a mé oči uzřely milounké překvapení.

Spal jako dudek. Tedy spíš jako medvěd v hibernaci. Nechrápal – to bych netvrdil, jen hlasitě oddychoval s mírně pootevřenými ústy, schoulený v rohu sedačky.

Pousmál jsem se. Konečně jsem si ho mohl opravdu detailně prohlédnout. Ne že bych na něj necivěl pořád, ale teď jsem ho měl jen pár centimetrů od sebe a sledoval dlouhé černé řasy prolínající se s těmi spodními. Měl je neuvěřitelně dlouhé, mohl by dělat předlohu mrkací panně. Bylo vůbec možné, aby chlap měl tak dlouhé řasy? Nejspíš ano, protože si nedovedu představit, že by si zrovna on nechával lepit umělé.

Panebože, na co to myslím?

Malinké, téměř neznatelné jizvy u levého ucha jsem si taky nikdy nevšiml, a z čeho jsem byl dokonale vydivočený, byl kousek tetování, jenž mu vykoukl z trička, které přece jen nebylo tak ke krku jako šéfkuchařský rondon.

Kdybych měl trochu víc odvahy, odkryl bych mu lem trika u šíje a podíval se, co si vybral náš upjatý a vždycky nažehlený chef jako ozdobu svého těla, předpokládal bych už v dobách dávno minulých.

Ani to, že by v poslední době navštívil tatérský salón jsem si moc nedovedl představit. Už jen to, že tady přede mnou seděl v obyčejném triku a teplácích, bylo pro mě trochu jako zjevení. Jeho elegantnost, záliba ve značkovém a dokonale padnoucím oblečení byla poměrně legendární. Kdyby mohl, šel by nejspíš i na pláž v obleku od Armaniho. Ale jeho občasná cigareta, a to tetování dokazovaly, že jeho telecí léta nejspíš nebyla úplně poklidná.

Honilo se mi toho hlavou spoustu, nicméně asi nemělo cenu tohle řešit, protože jsem nepředpokládal, že by se mi jednou svěřil, kolik přešlapů a průserů v mladí udělal. Musel by se opít, a to se nestane, jelikož byl údajně zatvrzelý abstinent.

A tak jsem jen seděl a bezostyšně na něj zíral. Na chvíli se mi zastavilo srdce, když se ošil a schoulil se do klubíčka, ještě si ve spánku pod hlavu vsunul malý polštářek, který byl na pohovce jediný snad právě na tyto případy. Neprobudil se ale.

Přikryl jsem ho dekou, která byla složená na křesle a znovu se na něj zadíval. Bylo fascinující pozorovat tu změnu. Jindy zachmuřená tvář byla uvolněná a působila zvláštně nevinně. Poklidně oddychoval a pravidelně zdvihající  se hrudník poukazoval na klidné snění.

V tuto chvíli vypadl jako anděl. Bledý, hladce oholený obličej byl jako vystřižený ze žurnálu. Asi už jsem zešílel, ale dávno jsem si přiznal, že jsem do něj blázen, tak proč bych se nemohl rozjímat, když byla příležitost.

Jen když jsem si představil jeho druhou tvář – tu, kterou nám ukazuje v kuchyni, nebo vlastně kdykoliv, když bdí, přemýšlel jsem, nakolik je tohle všechno jenom maska.

Co ukrývá pod svou tvrďáckou slupkou?

Co se stane, když svou masku odloží, i když nebude spát? Byl by vůbec schopný ukázat svou skrytou, opravdovou povahu?

Netušil jsem, jestli nepřemýšlím scestně, ale bylo vůbec možné, aby ve spánku působil takto nevinně a po probuzení se z něj stal ďábel, před kterým se klepe celý tým, jemuž šéfuje v kuchyni?

Měl bych vypadnut... Venku byla sice dost zima, ale malá procházka mi jenom prospěje.

Alespoň trochu vychladnu...