Nejsme sami (Fred Weasley, George Weasley)

Probuzení

    Upss...

    -1722 slov

    - zkuste si povšimnouti těch nádherných odstavců 

Užijte si poslední o něco delší kapitolu...

-A

  Když se Jessica následujícího dne vzbudila a pohlédla z okna zjistila že je ještě v celku tma. Vypadalo to že za chvíli bude teprve svítat a sluneční světlo zalije svět tak jako vždy, musela si slušně přivstat. Ostatní dívky ještě v klidu spaly, tedy samozřejmě ty které se tu mohli nacházet.

    Vzpomněla si na včerejší večer a hlavně na to že by měla být její sestra opět v pořádku. Okamžitě vyskočila z postele a po zjištění že včera usnula v normálním oblečení, vyběhla z pokoje rychle jako blesk. Už když sbíhala schody uslyšela známé hlasy.

    Jakmile vešla do společenské místnosti, strnula na místě. Skoro tomu po té dlouhé době nemohla uvěřit, ty hlasy patřili Anne a ostatním co posledních několik měsíců strávili na ošetřovně. Znovu je slyšet bylo tak uklidňující, smáli se... i Ann se zase smála... s Fredem a Georgem - což byl velký nezvyk - v mžiku se ale všechno vrátilo do normálu když se rozmáchla rukou a jednomu ze zrzavých chlapců vlepila facku a vzápětí se mu začala omlouvat.

    'Nejspíš zase praštila George místo Freda,' pomyslela si a vybavila se jí vzpomínka na jejich druhé setkaní, kdy se stalo přesně to samé.

    Měla spíše pocit že pozoruje jeden z kouzelných obrazů, všichni byli tak šťastní. Colin zapáleně vedl konverzaci s Hermionou o mudlovském světě a Fred s Georgem byli rádi že mají zpět svou malou sestřičku.

    "Jess!" zavolal na ni Fred a tím ji vrátil do reality, kde měla svou sestru opět na dosah ruky.

    "Jessico!" otočila se za ní Ann a pevně ji objala. Jessica ještě párkrát zamrkala, nechtěla se tam hned rozbrečet, ne před nimi, ale její oči měli v úmyslu něco úplně jiného a tak se jí i přes pevně semknutá víčka vyhrnulo na tváře tisíce slz. Objala ji nazpátek, byla tak strašně ráda že ji zase vedle sebe živou, zdravou a veselou.

    "Kluci mi vyprávěli jak jsi celé dny proseděla u mě na ošetřovně. Je mi hrozně z toho že jsem ti nemohla pomoct když ses kvůli mě trápila. Promiň mi to." vyhrkla hned Anne.

    "Vlastně o tom mluvil jen jeden z nás," uchechtl se Fred, ale jeho věta zanikla v Jessičiných vzlykách.

    "Nemáš se vůbec za co omlouvat, měla jsem jít s tebou. Už tě nikdy nikam samotnou nepustím-"

    "Ona nebyla tak úplně sama-" bránil se Fred.

    "Ty už mlč," odbyla ho Jessica.

    "Ale ona oprav-" chtěl se zastat svého bratra George ale po té co po něm Jess střelila varovný pohledem typu - Říkal jsi něco!? - už raději větu nedokončoval.

    "Já vím že jsme měli poslechnout naše přátelé, kdybychom to udělali tak by se to nestalo, ale taky bychom nic nezjistili. Teda ne že bych věděla co jste zjistili, protože mi to tady NĚKDO," hodila zabijácký pohled po dvou částečně už zrzavých dvojčatech, kteří se v tu chvíli tvářili že tam vůbec nejsou, "odmítal zatím říct. Sice je hezké že chtěli počkat až tu budeš i ty, ale alespoň mi mohli říct jestli z toho zjistili kdo je naše matka! Když jsem kvůli tomu byla tak dlouho kamenná!" Mudrovala Anne než se zase usmála.

    "Ale teď mi to můžete říct společně!" zazubila se.

❁❁❁