Nejsme sami (Fred Weasley, George Weasley)

Pravda

Spatřil hned pod oknem na zemi nehybnou Anne s děsem ve tváři a vedle ní Colina Creeweyho ve stejném stavu, jen v rukou svíral foťák v pozici jakoby právě někoho fotil.

"Anne!," vykřikl zděšeně Fred, pustil papíry na zem a vrhl se k ní. V tu chvíli nebyli vůbec důležité. Důležité bylo jestli žijí. "Vzbuď se sakra!" vzal ji za ramena a zalomcoval s ní, ale byla jako kámen.

V tu chvíli neměl tušení co by měl udělat a tak udělal to první co ho napadlo. Rychlostí blesku se zvedl a rozběhl se vzbudit profesorku McGonagallovou.

"Co se stalo pane Weasley?" strachovala se McGonagallová, když doběhli k místu kde je Fred našel.

"Nevím, jen jsem se tu takhle našel," ospravedlňoval se Fred, "budou v pořádku, že?"

"Jistě," přikývl Brumbál, kterého potkali cestou, když si šel údajně pro horkou čokoládu, "jsou jen zkamenělí, dokážeme jim pomoci. Odneseme je na ošetřovnu. Pane Weasley, půjdete s námi. Jakmile něco vyřešíme, rád si poslechnu co jste pohledával se slečnou Taylorovou v takovýchto pozdních hodinách v chodbách hradu, a proč se ocitla sama."

Fredovi jakoby v krku uvízl knedlík. Pohlédl na místo kam před chvíli upustil složky, které v tuto chvíli neštěstí nebyli vidět, jelikož spočívali ve stínu sloupu. Nenapadala ho však v tuto chvíli žádná dobrá výmluva. Bylo mu jasné, že dostane trest, ale nemohl přece dopustit, aby mu ty složky zabavili, když už pro jejich získání tolik obětovali.

Pomohl odnést dva zkamenělé studenty na ošetřovnu, která byla kupodivu blízko a celou cestu se snažil nedívat se Anne do očí, které byly vytřeštěné hrůzou z toho co spatřily. I když ji neměl zrovna v lásce, nechtěl aby se jí něco takového stalo. Když ji položil na lůžko, byl donucen odejít na chodbu a čekat, než dorazí Brumbál s McGonagallovou a pěkně si ho podají. Kdyby tu teď s ním byla Anne, měl by vyhráno. Věděl o ní, že by byla schopna vymyslet dobrou výmluvu, za kterou by sice dostali trest, ale záznamy by jim zůstali. V krizových situacích jí to vždy dobře myslelo.

Po chvilce čekání se dveře od ošetřovny otevřeli a vyšla z nich vystrašená profesorka přeměňování a na venek klidný ředitel. 

"Tak pane Weasley, poslouchám," promluvil Brumbál.

"Víte pane," začal Fred a složky které právě svíral v ruce se snažil nenápadně schovat za svá záda, "my jsme se byli jen tak projít."

"No jistě," odfrkla si profesorka McGonagallová, "zrovna vy dva jste se byli jen tak v noci projít, když se z duše nenávidíte."

"Ne paní profesorko," mávl rukou Fred, "tak to přeci není. My jen-"

"-Dost už těch lží, co jste tu dělali doopravdy. Stal se tu vážný zločin a vy jste byl přímo u něj," došly profesorce nervy.

"Ale no tak Minervo, přeci si nemyslíte, že by byl pan Weasley něčeho takového schopen," hájil Freda Brumbál.

"Nemyslím Albusi, ale chci slyšet pravdu," zamračila se McGonagallová.

"Nemá to třeba nějakou souvislost s papíry, které se před námi tak urputně snažíte skrýt?" prohodil jen tak Brumbál. Fred před sebe rezignovaně natáhl ruku ve které svíral složky a Brumbál si je od něj převzal. Na okamžik se Fredovi zdálo, jakoby v jeho očích zahlédl pochopení. Brumbálovo ústa se roztáhly to širokého úsměvu.

"Myslím, že jste zde hledali nějakou inspiraci pro vaše další vtípky, že?" pohlédl Brumbál opět na Freda. Ten chvíli jen tupě zíral, protože si byl jist že tohle si Brumbál ve skutečnosti nemyslí, ale pak přikývnul.

"Dobrá, myslím že pro dnešek toho bylo dost, zítra se zastavíte v kabinetu profesorky McGonagallové i s vaším bratrem a slečnou Taylorovou a ona vám zadá trest," pokračoval dál, "Myslím, že bude nejlepší, když půjdu s vámi a společně to slečně Taylorové oznámíme."

Fredovi už ani nebylo divné jak ví, že jim Jessica a George pomáhali. Jediné na co teď myslel bylo, jak na tu zprávu zareaguje Jessica. On sám si nedokázal představit, že by se stalo totéž co Anne i Georgeovi. Znovu přikývnul a pak už se mlčky vydali s ředitelem do Nebelvírské věže.

"Je mi to líto, slečno Taylorová, ale vaše sestra je na ošetřovně, jako kus kamene. Nemusíte se o ní bát bude v pořádku." Oznámila paní profesorka Jessice, která na ni jen nevěřícně zírala. To nemohla být pravda, Anne nemohla být...

S nadějí v očích se podívala na Freda, ale ten jen hypnotizoval své boty. "Promiň Jess..." Dál už to však neslyšela, najednou neslyšela nic. Jakoby se propadla tenkým ledem, po kterém celou dobu kráčela s oporou - s Anne. Teď si připadala sama, dál se topila hlouběji a hlouběji. Nikdy by si to nepřiznala ale bez ní nevěděla jak dál. Bylo to jakoby by přišla o část sebe.

"Jessico... Jessico... Jessico!" Ozval se hlas který ji vrátil do reality. Seděla na pohovce ve společenské místnosti, za okny byla ještě tma a v krbu doutnalo pár posledních uhlíků. Nebyla tam sama, z jedné strany vedle ní seděl Fred a z druhé George. Proč neposlechli Ceda a Thomase, bědovala. Vždyť je jedno jak se jmenují, pořád to jsou ony dvě! Měly se na to vykašlat. Ale co teď? Co by měla dělat? Co by udělala Anne?

Musela se pousmát i když z toho vznikla spíše zoufalá grimasa. Anne by se začala hádat...

"Jessico, my se moc omlouvám - za to přeci nemůžete," přerušila je v omlouvání. Usmála se co nejupřímněji to šlo, "konec, konců Anne bude brzy v pořádku, ne?" Snažila se i zároveň utěšit sama sebe, "nechte to být," a s těmito slovy odešla do pokoje.