Jednou možná vymyslím básničku s tímto geniálním názvem, vzniklým náhodou, ale zatím mě nic nenapadá.
Nejsem robot, který vymýšlí básničky na přání. Možná někdy. Ale teď mi to nejde, vždyť to nedává smysl. Ale básně nemají mít smysl. Já taky nemám smysl.
Svět nedává smysl.
Co tu vlastně pohledávám? Na týto opilý planetě? Nejsem plnoletá, abstinuji, ale stejně nejsem střízlivá. Svět je podivný místo. A tato báseň je taky podivná. Já jsem podivná. Vesmír je podivný. Nic nechápu, nejde to pochopit a třeba to ani nechci chápat. Život je krásný.
ČTEŠ
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
