Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek

Kamarádce, která ve 3:17 klidně spí...

...
Ale přeci je život krásný. Miluju hvězdy a ten klid noci. Ten lehký studený vzduch, co prochází plícemi tak snadno a když dopadá na tvoji tvář, je to jako jemné pohlazení. Ta tma, díky které nevidíš ta zvěrstva, která se ve světě dějí. Romantika pouličních lamp. A světla aut, co spěchají domů. Kopy hvězd, planet a měsíců, co jsou tak tajemně magické. To ticho. Jen zvuky cvrčků a nočních ptáků, mrouskající se kočky a šumění listí. Příroda v noci žije, ale ten umělý svět spí. Všichni jsou zticha a naslouchají tvý dekadentní poezii, kterou se snažíš sesmolit, protože se snažíš zbavit myšlenek, co ti nedají spát.
...
A teď si představ takovou krásu:
Večerní procházka s tvým milovaným. Do něj zavěšená kráčíš po jeho boku pod pouličními lampami, tiše si povídáte, užíváte si přítomnost toho druhého a svítí vám k tomu milióny hvězd, které Vám fandí, aby to vydrželo co nejdéle.
Pak usínáš v jeho objetí. Obdařena několika polibky na dobrou noc máš hlavu položenou na jeho hrudi a posloucháš jeho srdce, které tluče jen pro tebe. Už skoro spí, ale ty mu prostě musíš říct, že krásně voní. On se zasměje, vtiskne ti polibek do vlasů, přivine si tě pevněji k sobě a ty konečně usínáš s hřejivými pocity lásky, pohody a bezpečí.
...
Promiň, už fakt končím, vím, že nerada čteš dlouhé texty... Ale když jsem opilá nocí a básničkami, jsem k nezastavení....