Je jasná noc.
Obloha je tmavě fialová,
s hvězdami se roztrhl pytel
a měsíc, ten strýček dobrý,
ten shlíží na zemi
a dívá se lidem do srdcí,
aby zjistil, komu je moc smutno.Stojím u otevřenýho okna
a koukám na tu krásu.
Ve smaragdových očích
mi najednou bleskne odraz měsíce
a rozsvítí se malí plamínkové.Konečně mám zase pocit,
že jsem trochu živá.
Začalo mi tlouci srdce
a v žilách se rozlila krev.Na pyžamo jsem oblíkla župan
a jen tak bosa jsem vyběhla do noci.
Měkká tráva laskala mé nohy,
vítr mě hladil po tvářích a po vlasech a po ramenech,
hvězdičky se smály a zpívaly
a měsíc se na mě usmíval a šeptal:
„Život je tvůj,
dělej co chceš,
buď kým chceš,
všechno dokážeš.
Nic není nemožné.
Jenom se usmívej
a buď šťastná,
to je tvůj úděl.“Jak byla ta noc nádherná...
Když už mi byla příliš zima,
poklekla jsem a políbila zem.
Děkovala jsem přírodě za svůj život
a za životy všech lidí a zvířat.
Poté jsem běžela zpět domů.
Než jsem za sebou zavřela dveře,
ještě jsem vykoukla a zašeptala: „Dobrou noc“
Uslyšela jsem tolika odpovědí.
Měsíc, hvězdy, tráva, stromy...
Všichni mi popřáli dobrou noc
a já se v klidu uložila
ke sladkému spánku.
ČTEŠ
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...