Obloha teskne, smutek ji sžírá,
slzy jak hrachy padají dolů.
Lampa se leskne, slzy si stírá,
už pláče taky, chtěla by domů.
Větve a kořen, ozdoby z listí,
spolu keř tvoří, není to zvláštní.
Jak je však stvořen, nebe co hyzdí,
chladem co hoří, plný déšť vášní?
I oči něžné deštěm se rosí,
tonu v té zvláštní náladě stinné.
Setření zběžné, vážnost se nosí,
včerejšek zazní, není to jiné.
Déšť z keřů smývá nánosy špíny,
úlevu cítí, náhle jsou lehčí.
Lampa si zpívá zbavena viny,
radostě svítí náladou lepší.
Co se to stalo? Kam šel ten smutek?
Spláchlo se špatné, čistý je štít.
Štěstí se skvělo, dobrý to skutek,
bylo to platné, můžem zas žít.
ČTEŠ
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
